Same Same But Different

Včera byl Valentýn. Valentýn je svátek, který neslavím. I když ne vždycky tomu tak bylo. Na gymplu jsem každý rok netrpělivě vyčkávala, co magického se v ten významný den stane. A nikdy nic. Až jednou jsem měla ve schránce Valentýnku od neznámého ctitele. Dodnes nevím, jestli to bylo myšleno vážně, nebo mi někdo cíleně polechtal mé pubertou rozervané ego. Ale každopádně ji mám schovanou.

Včera to bylo ale špatně pochopeno. Když neslavím Valentýna, neznamená to, že v ten den potřebuju nadměrnou zátěž. Chřipka se nám překlenula do bronchitidy. A protože máme děti dvě, i bronchitidy musí být dvě. Aby to bylo spravedlivé. Moje kompetence se smrskly na kuchařku a podavačku léků.

Odpoledne mi umřela babi. Za dva týdny by jí bylo 88 let. Poslední dva roky nás nepoznávala, ale když jsme za ní byly s Anežkou na Vánoce, byla veselá. Slušelo jí to. Chlubila se červeně nalakovanými nehty a sponkou ve vlasech. Tajemně odkryla peřinu a nechala nás nahlídnout na sbírku plyšáků, kteří jí dělali na nemocničním lůžku společnost. S Any si zazpívaly několik lidovek. Dlouze se na mě podívala a s úsměvem povídá: "Ty si mi tak podobná..." a za chvíli znovu: "Ty vypadáš jako já.." a opakovala to celou návštěvu.

Babča byla výjimečná svým optimismem. A rozhodně to neměla v životě lehké. Vzpomínám na její "šlejšky", na to, jak brala vařicí hrnce holýma rukama, na časopis Vlasta, který jsem si u ní už od malička prohlížela, na její historky z války, které často končily úplně jinde, než začaly.

A dokonce mi po ní něco zůstalo. Pořád si bezdůvodně pískám. A rozčiluju tím mamču, která mi nezapomene říct, že jsem jako ona.