úterý 28. března 2017

Jaro

Deváté jaro s dětmi.

Je mi krásně a děkuju vám všem za milé komentáře, potěšily mě!









neděle 26. března 2017

V pravý čas

V Nepálu jsme si po večerech předčítali z knihy od Hermanna Hesse: Siddhárta. Nestihli jsme ji celou, proto jsem si ji půjčila od Markéty na zpáteční cestu do letadla. Už vím, co to znamená číst knihu v pravý čas. Přesně v tu chvíli, kdy se mi měla dostat do rukou. Objevila jsem věci, které bych před rokem přešla, protože bych je neznala, nezažila, nepochopila.

Dočetla jsem poslední stránku, knížku jsem zaklapla a zůstala jsem civět před sebe. Po pár minutách jsem překlopila desky a knihu jsem během letu domů přečetla ještě jednou znovu.

A včera jsem si pro ni zašla do knihkupectví.

Pravil Siddhártha: „Co bych ti tak měl říct, ctihodný? Snad to, že příliš mnoho hledáš? Že se kvůli hledání nedostaneš k nalezení?”„Jak to myslíš?” zeptal se Góvinda. „Když někdo hledá, ” řekl Siddhártha, „snadno se stane, že jeho zraky vidí jen tu věc, kterou hledá, že nedokáže nic najít, nic do sebe vpustit, protože stále myslí jen na to hledané, protože má jeden cíl. Nalézt ale znamená: být svobodný, být otevřený, nemít žádný cíl. Ty, ctihodný, jsi možná skutečně hledač, protože pospíchaje za svým cílem nevidíš mnohé, co ti leží před očima.”








foto: Martin Pražák

čtvrtek 23. března 2017

Náhrdelník

Před cestou mě mnoho z mých přátel vybavilo větrovými bonbony, čokoládami, dostala jsem několik talismanů a kamínek, domácí nugetu a pastelky. Všechno jsem si nabalila do krosny s jednou výjimkou. Od mé milé Evy jsem dostala náhrdelník s příběhem, který jsem si pověsila na krk, aby mě provázel celou cestu.

V roce 2010 byl Evin soused v Nepálu a někde v okolí Annapuren dostal od jedné místní ženy náhrdelník na ochranu a pro štěstí. Po nějaké době předal náhrdelník Evě, která ho zase věnovala na cestu do Nepálu mně. Nedělala jsem si plané naděje, že mu najdu domov. Ale pořád jsem tam někde v podvědomí měla uloženo, že mě chrání.

Když jsme asi čtvrtý den v horách putovali přes vesnici Ghandruk, zastavili jsme se v tamním muzeu. Dívám se na exponáty, které jako by někdo aktuálně přinesl z místních domácností (ani mi nepřišly příliš historické), a najednou jsem vedle dveří zahlédla figurínu oblečenou do typického oblečení žen etnika Gurungů. Na krku měla náhrdelník tvořený ze stejných kamenů jako jsem měla já.
Ten moment! Jako kdybych objevila tajné heslo do zprávy, složila mapu k pokladu nebo zakopla o diamant. 

Běžela jsem k paní, která nám prodávala vstupenky a pokoušela jsem se jí převyprávět svůj příběh. Zašla do chalupy a přinesla velmi podobný náhrdelník, který ale vypadal daleko slavnostněji. Byl to svatební náhrdelník žen Gurungů. Ten můj prý patřil chudé ženě.

Říkám si - co to sakra je? Tady je tisíce možností kudy jít, do jakých vesnic se údolím dostat a já projdu Ghandrukem, podívám se do muzea a najdu, co jsem si ve skutečnosti ani netroufala doufat, že najdu?

Fotka z roku 2010: "Můj" náhrdelník má žena, která sedí v tureckém sedu.





středa 22. března 2017

Kontrast

Je mi velkou ctí, že jsem 10. března - Světový den Tibetu mohla strávit v tibetském buddhistickém klášteře Kopan. Byl to pro mě den plný kontrastů - dopoledne na kopci, doslova ve vzduchu fyzicky i myšlenkami. Vnímala jsem, že foukal silný vítr. Při procházce zahradou jsem uslyšela známou mantru Óm mani padmé húm. Zaměřila jsem pozornost do oken protější budovy, kde seděli malí mniši a doslova křičeli mantru stále dokola. Začali jsme na sebe mávat, kolem lítali havrani a krákali. Mám ten obrázek stále v sobě.

Odpoledne jsme se vypravili do chrámu Pashupatinath, který patří mezi nejposvátnější hinduistické stavby na světě. Je tvořen mnoha budovami a svatyněmi. Součástí je také místo pro pohřební obřady Aarya Ghat, které leží na břehu posvátné řeky Bagmati.

Zajímavostí bylo, že po celou dobu mé cesty nepršelo, ale jakmile jsme přišli sem, začala silná bouřka. Obloha byla chvílemi celá osvětlená blesky a já se bála. Nebyl to strach jen z bouřky, ale také z neznámého. Hinduismus byl pro mě zahalený do zvláštního hávu špíny, krvavých obětí a soch s děsivýma očima. Chvíle na ghátech pro mě představovala opak dopoledne - najednou jsem vnímala jen oheň a shora vodu, jakoby spolu soupeřili o moc. Stála jsem v pláštěnce na mostě a sledovala jeden z pohřebních obřadů, který všichni přítomní v poklidu přijímají jako začátek další reinkarnace. Nikde jsem nezaznamenala emoce jako pláč nebo smutek.

Se zvláštním pocitem odcházím od řeky. Přestalo pršet.

Dopoledne vzduch a země, odpoledne oheň a voda.













úterý 21. března 2017

Tady!

Během celého výletu jsem prožila mnoho zajímavých momentů. Přes hory a džungli jsme se přesunuli zpět do měst za lidmi a památkami. Vše probíhalo tak nějak v poklidu do doby, než jsme se dostali k největší asijské buddhistické stúpě Boudhanath. Najednou jsem měla pocit, že tam jsem doma.
Cítila jsem zvláštní napětí v břiše a bylo mi tam dobře. Nejraději bych všechny objala. Kolem stúpy chodily neustále stovky lidí s buddhistickou malou v ruce a odříkávaly mantry. A protože jsme u stúpy bydleli dva dny, trávila jsem tam každou chviličku svého volného času. Ráno v šest hodin tam bylo stejné množství lidí jako odpoledne. Mniši zpívali a točili modlitebními mlýnky. Peníze, které jim lidé dávali, potom přenechávali žebrákům a postiženým. Pozorovala jsem krásné staré ženy s tradičními tibetskými šperky tvořenými tyrkysem a korálem. Obdivovala jsem zemité barvy jejich oblečení. A taky rychlost jejich chůze kolem dokola. 

Kolem stúpy Boudhanath bydlí velké množství tibetských exulantů. Cítila jsem tam klid a pozornost lidí zaměřenou dovnitř do sebe. Večer se kolem stúpy rozsvěcovaly máselné lampy, které ve větru rychle plápolaly.

Ani nevím, kolikrát jsem za tu dobu stúpu obešla. Chodila jsem každou volnou chvíli. Potom jsem si na trhu koupila ovoce, nakrájela ho na tácek, sedla jsem si na lavičku a vychutnávala si vzácné momenty.

Celých 17 dní mě provázela mantra Óm mani padmé húm, kterou jsem všude slyšela. Asi navždy ji budu mít spojenou s touto, pro mě důležitou, cestou.

Je to nejznámější mantra tibetského buddhismu. Tato mantra transformuje negativní emoce. Óm transformuje pýchu a egoismus, ma žárlivost a závist, ni připoutání a egoistická přání, pad nevědomost a zmatek, chamtivost a lakotu a húm nenávist a hněv. K recitování této mantry pro začínajícího praktikujícího není potřeba zasvěcení od duchovního učitele. Odříkávat ji může každý, kdo cítí, že to přinese užitek jemu a ostatním cítícím bytostem.







pondělí 20. března 2017

Se slony

Než jsem odjela do Nepálu, dostalo se ke mně video, jak se zachází v Thajsku se slony. Na několika záběrech byla vystresovaná zvířata, mláďata přivázaná řetězy, ukázka výcviku s háky, které zabodávali do zvířat. Nikdy jsem nepatřila mezi aktivní ochránce zvířat, přestože je mám samozřejmě moc ráda, ale tohle video ve mně zanechalo hluboký dojem. Věděla jsem, že se se slony potkám. Ale byla jsem předem rozhodnutá, že se jízdy na nich nezúčastním.

Náš druhý den v Národním parku Chitwan patřil celý slonům. Ráno jsme jeli do stanice, kde přebývají matky s mláďaty. Nemohla jsem se na to dívat - slonice byly přivázané za jednu nohu a kolem nich běhala mláďata. Jakmile jsou mláďatům tři roky, začínají je také přivazovat. Neměla jsem vůbec chuť se této podívané účastnit a sedla jsem si stranou.

Další zastávkou bylo koupání se slony. Lidé si mohli na slona sednout a nechat se postříkat vodou z chobotu. Opět jsem měla pocit, že se nechci účastnit. Snažila jsem se pochopit. Pozorovala jsem slonovody, jaký vztah mají ke svým slonům a jak s nimi zachází. Uvědomovala jsem si odlišnost kultury, kdy tady potkat slona v práci je úplně normální běžná věc.

Až poté, co jeden slon ležel ve vodě, zeptala jsem se slonovoda, který ho myl, jestli se můžu dotknout. Bylo to krásné spojení, cítila jsem jak dýchá, jak hřeje. Hladila jsem ho několik minut. Praly se ve mně dva světy, ale nakonec jsem se rozhodla, že odpoledne na slonovi pojedu. Neměla jsem touhu získat záviděníhodný zážitek, ale spíš lépe pochopit a poznat.

Slon s námi šel pomalu džunglí, houpal se ze strany na stranu a přes jeho pach nás ostatní zvířata nezaregistrovala. Díky tomu jsme viděli koupající se nosorožce, opice i jeleny úplně zblízka. Vyjížďka trvala hodinu a půl a slonovod byl po celou dobu ke zvířeti milý. Bylo vidět, že k němu má vztah. Jakmile jsme se vrátili na stanoviště, byli sloni "ustájeni".

Nejsem příznivcem vyjížďky na slonu - už bych si ji nechala příště ujít. Ale mohu říct, že sloni v Chitwanu mají ve výsledku celkem pestrý den - ráno se pasou v džungli, myjou se v řece, pouze hodinu a půl vozí turisty a poté jdou zpět domů, kde jim jejich ošetřovatelé připravují pestrou večeři. Viděla jsem ale i bodnou ránu, kterou měl jeden slon.

Dětem ve škole jsem to vysvětlila asi takto - se slony je to jako s dětmi. Jsou lidé, kteří s nimi jen jsou. Druzí se je snaží vychovat tím, že je bijí. Jiní se s nimi snaží domluvit. Záleží jen na člověku, jak se k tomu postaví.

Osobně bych byla pro svobodu těmto zvířatům - ale přežijí ve volné přírodě? Nevyhynou díky pytlákům?

Pro mě to byl rozhodně den k zamyšlení.








neděle 19. března 2017

Divočina

Vystupuju z loďky. Letmo poslouchám instrukce průvodce, který jde s námi džunglí. Když poběží nosorožec, musím na strom, když přijde medvěd, obličejem na zem. Nebo obráceně? Už nevím. Představa tříhodinové procházky v prostoru, kde se běžně pohybují tunová zvířata, mi způsobuje lehkou nervozitu. Máme jít za sebou v řadě. Vpředu i vzadu skupiny jde jeden průvodce s bambusovou holí. Chvilku jdu téměř vzadu, přičemž si nemůžu nevšimnout nepálského průvodce, ochránce a stopaře v jedné osobě, kterak se se mnou snaží navázat kontakt.

"For you." podává mi cosi v zavřené pěsti. Natáhnu dlaň a na ruce se objeví ploštice velikosti ještěrky. "Thank you." usměju se. Ohraný vtípek pro zahraniční turistky zřejmě nevyšel, panika neproběhla, a tak jdeme zase mlčky dál.

Po chvíli zahlédneme v dálce ve vysoké trávě velký šedý balvan. Průvodci usoudí, že je to nosorožec. Nehybně stojíme a sledujeme. Zadní průvodce opět vycítí příležitost. Zaujatě mi poklepe na rameno a táhne o kus dál. Výhled mám teda parádní. Nezapomene mi pochválit dalekohled a téma je na světě.
Ptám se na některé ptáky, které jsme ráno viděli při plavbě loďkou. Vytáhne z batohu knížku a ochotně ukazuje. Jakmile vidí můj zájem, mám svého soukromého průvodce národním parkem. Jmenuje se Bishnu.

Díky Bishnuovi jsem dnes mohla pozorovat několik druhů volavek a ledňáčků, různé kachny, čápy, zejozoba, hnízdiště marabu a několik pávů. Nad námi přeletěli ťuhýci, žluvy, vlha, papoušci, ve větvích seděl zoborožec a z břehu nás sledovali kormoráni. "Máš hezkou knížku." říkám po chvilce.
A nebyl by to příběh s dobrým koncem, kdybych knížku teď nedržela v ruce. Ale ne novou - tu pěkně starou, používanou, s adresou a telefonním číslem. Až něco budu potřebovat.
Odpoledne jedeme džípem. Zastavíme, Bishnu nalistuje v knížce, já určuju, co vidím. Podtrhávám, překládám názvy, sleduju, fotím, poslouchám a večer napočítám 41 druhů určených ptáků. To, že jsem viděla pár nosorožců, medvědů a krokodýlů, to je vedlejší. :-)




















:-)

Vánoční slavnost

Součástí letošní slavnosti bylo představení tří projektů, na kterých děti tři měsíce pracovaly. Kluci a holky z projektu Vaření a pečení pře...