..ve škole. Především náročný. Hlavně na neustálé změny a novinky. I přes všechny zákazy, příkazy a omezení se nám podařilo strávit krásné společné chvíle, když jsme zrovna mohli.
Podívejte se s námi. :)
..ve škole. Především náročný. Hlavně na neustálé změny a novinky. I přes všechny zákazy, příkazy a omezení se nám podařilo strávit krásné společné chvíle, když jsme zrovna mohli.
Podívejte se s námi. :)
Všechno se mění - holky už nevěří na Ježíška, my od nich dostáváme krásné dárky a čas spolu už není výjimka. Jsme spolu totiž vesměs pořád.
Pamatuju si roky, kdy jsem branku zdobila ledovým věncem, uvnitř kterého byly plody a větvičky. Sousedům se vždycky moc líbil. Jenže poslední roky už si o mrazu můžeme nechat jen zdát.
Přála jsem si sněžnice a kosu, kterou se mi v létě podařilo zlomit. Obojí bylo vyslyšeno a já mám obrovskou radost. :)
Doma jsme teď poslední týdny byli víc než kdy jindy. Baví mě detaily, na kterých domov stojí, baví mě vůně a svíčky. Baví mě, když jsem tu sama, i když je tu hluk a plno. Baví mě život.
V sobotu jsem si uvědomila, že vystupování z komfortní zóny ve mně vzbuzuje paradoxně jistotu. Jistotu, že se musím na něco konkrétního soustředit, neutápět se ve svým pohodlí a nemyslet na totální blbosti.
Intuice mi říká svlíkni se a plav. Teda, říká mi i spoustu jiných hovadin, ale já se snažím to třídit.
Letos jsem si Šumavu po dlouhých letech moc neužila. Už nás ale nebavila ta neustálá inverze, tma a zima, a tak jsme vyjeli alespoň na jeden den - nabít se. Kdyby mi někdo řekl, že se budu v půlce listopadu vyhřívat na Šumavě na slunci, holky budou běhat bez bot a v triku, řekla bych, že to není možný. :) Počasí se opravdu vyvedlo a taky jsem zjistila, že už si klidně můžu dát výlet i s dětmi tempem, které mi vyhovuje. Všechno to strašně letí...
Tak mě ten sever nějak táhne. V neděli bylo na konec října neobvyklé teplo. Vyšli jsme kolem poledne a já doufala, že dojdeme za světla. Na čelovku zatím ještě nejsme zvyklí. :-)
Trasa byla dlouhá 22 km, pádili jsme celkem svižným tempem, ale k autu jsme stejně došli až v úplné tmě. Je fakt, že jsem cestou odbíhala pro bedly, vykoupala se ve Střele a chvilku jsem chytala vitamíny ze slunce. Tohle bych mohla každý den...
Tak už jsme zase spolu doma. Náročná disciplína. Vzpomněla jsem si, jak jsem na jaře oceňovala fakt, že je jaro. Protože i když jsme doma, vždycky můžeme den strávit v lese. S přibývající tmou a zimou to bude složitější, ale pořád na sobě cítím, jak mi ten pobyt venku pomáhá.
Uklidili jsme chalupu a zahradu pomalu připravili na zimu. Já čas trávím většinou krájením jablek na křížaly, sázím cibulky narcisů a tulipánů a pořád ještě pletu podzimní věnečky. Letos jsem jich udělala opravdu hodně...
Chybí mi děti z Koventinky, i když se setkáváme online. Když člověk mluví hodinu a půl v kuse do monitoru, má hlavu jak balón. Celkově je to pro mě složitější, protože ve škole spíš improvizuju a tady mi chybí to osobní napojení.
Aktuální situace je zajímavá. Pozoruju sebe i ostatní - to, jak nás všechny rozhazuje ta nejistota, nevědění a hlavně různé druhy strachů. To, jak se mezi námi ukazujou propasti ve vnímání reality, které nejsou vidět, když se člověk cítí bezpečně.
Nedávno jsme se s holkama dívaly na oba filmy - Cesta z města i Cesta do lesa od Tomáše Vorla. To je poetika, kterou můžu pořád dokola. Výlet do Rabštejna, místa, kde se filmy natáčely, je mojí srdeční záležitostí. Nějak to tam podél té Střely cítím jako na Šumavě. Vždyť jsem tam taky trávila 16 let na táborech. Oproti létu byl Rabštejn prázdný - nikde nikdo, jen barvy všude kolem. Dokonalý relax.
Součástí letošní slavnosti bylo představení tří projektů, na kterých děti tři měsíce pracovaly. Kluci a holky z projektu Vaření a pečení pře...