První tvoření

Dnes byl přesně ten den, kdy jsme si zatopily a poprvé se pokusily něco vytvořit. Myslím, že nám to všem celkem šlo...

Pomalu...

Pomaloučku jsem zpátky v Koventince. Strašně se mi stýskalo - po dětech, po dospělácích, po rybičkách v akvárku, po krmítkách, po zahrádce, po ranním kafi, po přetékající krabici „Ztráty a nálezy", po věčně ucpaných záchodech, po kytaře... 

I když moje poslední vzpomínky na Koventinku nebyly vůbec hezké, protože jsem byla na pokraji svých fyzických i psychických sil, zvládla jsem udělat ten krok zpátky. Nevím, jestli mám vyhráno, ale rozhodně se cítím, jako kdyby se mezi těmi osmi měsíci vůbec nic nestalo. Život plyne dál - s vámi, i bez vás...

Ten moment

Jdu obvyklou cestou kolem květinářství, kde zahlédnu velkou ceduli KONČÍME! VÝPRODEJ! .

To mě zastaví. Otevřu dveře a vlezu dovnitř. Vlastně nic nechci, jen se dívám do regálů do té doby, než mě osloví paní majitelka: „Můžu nějak pomoci?“ Otočím se na ni a poděkuju za optání. Podíváme se na sebe a ona se usměje: „Já jsem Vám dělala svatební kytku...“

„No jo. Před 11 lety. A pořád ji mám... Opravdu končíte?“

„Nevím, asi jo, potřebuju pauzu.“

A pak jsme se jen rozloučily. Bylo v tom víc, než jen těch pár vět prohozených uprostřed odpoledne. My květinářky jsme holt srdcařky. ♥

Další kus skládačky

Dokončila jsem další kus skládačky. Hotové je zázemí a konečně i lustr, který jsem koupila jako první kousek do dílny. Nakonec dopadl úplně jinak, než byla představa, ale jsem spokojená. 

Petr mi zapojil staré rádio a já seděla, koukala do ohně, jedla mexickou polévku podle Kamu, rozsvítila lampičku a bylo mi naprosto skvěle! Už jsem myslela, že ta rekonstrukce nebude mít konec. ;-)

Příroda

Asi před dvěma lety přinesla Dáda do Koventinky dřevěnou poličku, ze které vytvořila s dětmi výstavku s různými typy odpadků. Ke každému napsala, jak dlouho trvá, než se daný odpadek rozloží v přírodě. Polička se vystavila venku na zahradě, jenže postupem času ztrácela na kráse. Od té doby ležela ve skladu a já přemýšlela, co s ní. Chtěla jsem přírodní obraz, který bude vonět po minulých časech. Zatím ještě nemá v dílně své místo, ale pár nápadů už vzniká.

Poličku jsem natřela bílou barvou a využila jsem staré fotky a pohledy, které jsem dostala před pěti lety od kamarádky. Nasbírala jsem si všechno, co by se dalo použít, a postupně aranžovala tak, aby se mi celkový obraz líbil. Jednotlivé přírodniny jsem lepila tavnou pistolí a použila jsem kameny, polodrahokamy, sušené kytky, ořechy a plody, ulity, hadí kůži, peříčka, ptačí hnízdo, samolepky motýlů, látky, krajky, pohlednice. Fantazii se meze nekladou, to víme. :)

Dobití baterek

Na čtyři dny jsme zmizeli z města. Získala jsem tím nejlepší terapii: slunce, sníh a Šumavu. Protože mě nebaví sjíždět kopce na lyžích a stát frontu na vlek, přenechala jsem to holkám a Petrovi, kteří to naopak dělají rádi. A já měla volno v kombinaci s tichem. To bylo tak krásný, že to ani neumím popsat! Abych to úplně neidealizovala - sněžnice by byly víc než potřeba. Chodila jsem podle mapy, kdy jsem předem nic neplánovala - někam jsem došla a tam jsem se rozhodla, co dál. Cítila jsem se v tom naprosto uvolněně a svobodně.

Taky jsme navštívili naše milované na Baurově Dvoře, kam se moc rádi vracíme! 

Krásným zážitkem pro mě bylo noční pozorování hvězd v setmělé Šumavě a popravdě, tolik jsem jich snad ještě neviděla!

Topíme

Měla jsem sen: zatopit si ve městě v kamnech. Přestože je v domě několik komínů, už roky se nepoužívají  a nikdo nevěděl, v jakém jsou stavu. Do dílny navíc vedl komín, který nebyl zakončením úplně ideální. Museli jsme proto najít podle nákresů jiný a probourat se do něj. Přišlo i několik dalších komplikací kolem sestavení kamen a s každým takovým problémem se moje naděje pomalu rozplývala.

Dnes přišla ta chvíle - topíme!!

Intermezzo

Několik obrázků z února...