Loni v září se mi trochu změnil život. Do našeho činžovního domu se k nám přistěhovaly dvě rodiny, a aniž bysme to předem plánovali, začali jsme žít komunitní život. Tři ženy, tři muži, 7 dětí, 2 psi, kočka, morče, pár šneků a octomilky. Návštěva, která k nám často zavítá, naprosto nechápe.
V čem naše soužití spočívá:
- Pokud není topná sezóna, dveře všech našich bytů jsou neustále dokořán.
- Nemusíte se bát o věci, které se "válí" všude po domě.
- Pokud nemáte večeři, vždycky ji někdo má.
- Nevíte, kolik dětí se právě nachází u vás v bytě.
- Vždycky je někdo, kdo vám děti pohlídá.
- Pokaždé je něco dobrého ke kafi.
- Vyzvedávání dětí ze školky vždycky nějak dopadne.
- Starší holky vozím do školy já, odpoledne vyzvedávají sousedi.
- Přebytky ze zahrádek mají své odběratele.
- Vždycky je někdo, kdo si s vámi dá večer víno.
- Nikdy nemám problém, že by mi chyběly suroviny při vaření.
- Děti se od sebe učí navzájem.
- Stává se, že se vám doma objeví vlastní děti vykoupané a po večeři. :)
- Můžete odjet na dovolenou a neumřou vám kytky.
- Neustále se něčím inspirujete a zkoušíte nové věci.
Děkuju vám! Jsem moc ráda, že vás mám! ♥
Samozřejmě, někdy to má i své nevýhody. Pro ten případ vymyslela Dáďa tyhle cedulky, které pochopí všechny děti. Když je plyšák na klice, nikdo na nikoho neklepe. :)
.JPG)
