Objevování..

... to je to, co mě na dovolené nejvíc baví. :)

Itálie, Lignano Sabbiadoro

Itálie, Mori

Chorvatsko, Istrie

Itálie, Limone, Lago di Garda

Letošní parapety

Protože jsme v létě často mimo domov, rozhodla jsem se, že si letos za okna letničky nezasadím. Každý rok s nimi jsou jen starosti, jestli jsem je zalila moc, nebo málo, případně kolik dní vydrží na přímém slunci bez vody (nebo spíš nevydrží).

Vytvořila jsem tak několik malých alpínských zahrádek s kameny a netřesky, kterým rozhodně nevadí, když budou několik dní bez vody. Překvapením pro mě ale bylo, když po několika týdnech skoro ve všech květináčích vyrostl šťavel. Použila jsem totiž hlínu z loňských květináčů. 

A protože šťavel miluje přímé slunce a málo vody, mezi netřesky se mu daří. Zajímavá kombinace. :)

 

Co nám chybí

Už dva roky společně sdílíme jeden dům - 3 rodiny, 7 dětí, 3 ženy, 3 muži, 2 psi, kočka a morče. Člověk by řekl, že nám vůbec nic nechybí až na jednu věc a to je zahrada. Alespoň malý prostor, kde bychom si mohli za teplých letních dní posedět. Ale my si s tím poradíme. :)

Tma, fouká vítr a ženou se mraky, děti usínají pod dekou na betonu před domem, občas cinkne tramvaj a na kytaru do toho tiše zní Wish you were here. Městská romantika! ♥

Indiánsky

V lese jsem v posledních dnech našla spoustu různých peříček. Přidala jsem k nim ještě nějaké, co jsem měla doma a vytvořila čelenku, po které jsem toužila. A večer jsme se zabalily s holkama do postele a dívaly jsme se na Poklad na Stříbrném jezeře. ♥

Návod:

Ze tří dlouhých kůží jsem upletla copánek, svázala podle obvodu hlavy a upevnila dřevěným korálkem. Na dlouhé konce copánků jsem navlékala korálky v různých vzdálenostech a tavnou pistolí do nich připevnila peříčka.

Na otočku

Na dva dny jsme vyjeli za našimi milými kamarády na Šumavu. Je to jako vracet se domů. Díky!

Další příspěvky z šumavských návštěv: tady, tady.

Jaro-léto-podzim-zima (4)

- ZIMA-

Přišlo i překvapení v podobě sněhu. Na den na ledovcovém masivu Dachstein jsme se těšili. Představovali jsme si, že si vyzkoušíme i jednoduchou ferratu přímo na Hoher Dachstein (Petr si představoval). Naštěstí pro mě, napadl sníh. A ne málo - přes noc dokonce více než 50 cm čerstvého sněhu. S ferratou jsme se mohli rozloučit. Smiřovali jsme se tedy s nějakou kratší trasou po náhorní plošině s množstvím výhledů. Ale ani to se nakonec nekonalo. Ve všem oblečení, co jsme měli, jsme vyjeli lanovkou s dalšími lidmi - někteří v džínách či kraťasech a lehčí bundě, jiní s horolezeckým vybavením. Asi v půlce cesty vzhůru jsme vjeli do husté mlhy a to bylo tak poslední, co jsme viděli. Nahoře nás čekala obrovská vánice a vichr, nebylo vidět opravdu na krok. Většina lidí si obešla lávku kolem lanovky a raději hned jeli zpátky.

Petr byl smutnej, že nic nevidí. Řekli jsme si tedy, že zkusíme jít někudy, kde by mohla být teoreticky cesta na zmíněnou chatu. Šli jsme v naprostém tichu, jen z dálky byly slyšet padající laviny. Byl to strašidelný pocit. Tma byla oslňující, a tak jsem zabalená v bundě se slunečními brýlemi a sklopenou hlavou stoupala do kopce. 

Když jsme dolezli na chatu, chtěl se Petr ještě podívat kolem (za ní byl vrchol jedné z náročných ferrat E). Já jsem dostala chuť na kafe. Celá zmrzlá jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Hned u dveří mě praštila do nosu příjemná vůně vonných tyčinek. Chata byla prázdná, jen u stolu sedělo několik větrem ošlehaných horolezců (rozuměj hezkých chlapů), kteří otočili hlavu směrem ke dveřím. „Hello.“ špitla jsem a sedla si do rohu. Z kuchyně vykoukly dvě usmívající se hlavy. Nepálská rodina z Lukly, která žije v téhle chatě už 7 let. 

Tak přesně tenhle moment - ta atmosféra, počasí, nalezení něčeho, co člověk nehledá, napětí a strach a zároveň blaženost. Tohle byl ten nejkrásnější moment z celého týdne. A to, že se cestou zpátky trochu vytáhly mraky, to už mi bylo jedno. :)