Ty radši nic nedělej a seď, znáš se!

Tuhle větu a jí podobné jsem jako dítě slyšela často.

Kdo běhá jako krtek? Já!

Kdo neudělá výmyk? Já!

Kdo si na tělocviku zlomí ruku? Já!

Než jsem cokoliv vyzkoušela, už předem jsem věděla, že mi to nepůjde. Protože tak to u mě chodí.

A najednou vezmu krosnu a jedu do nejvyšších hor, které tady na planetě jsou. Nemám vůbec pochyb o tom, že to nezvládnu. Příprava je důkladná - prostřednictvím YouTube vylézám s Radkem Jarošem několik osmitisícovek, prožiju si zemětřesení i laviny. :))

Tak to bychom měli, můžeme jet. :)

Samozřejmě trek nebyl s odstupem času (ano, až s odstupem času) až tak náročný. Celkem jsme šli 5 dní a maximální nadmořská výška byla 3210 m. n. m. Sranda, řeknete si. Jenže Himaláje nejsou Alpy a zvěsti o výškové nemoci jsem si mohla částečně také vyzkoušet na vlastní kůži. Noc před závěrečným výstupem jsem vůbec nespala - prostě to nešlo. Cítila jsem velký tlak v nose a trochu mi tekla krev. Ulevila mi homeopatická coca (lék horolezců).

Ráno jsme vstávali v 5 hod. Teple jsme se oblékli, do batohu sbalili spacáky a s čelovkami jsme vyrazili vstříc posledním 400 výškovým metrům. Na vrchol Poon Hill jsme dorazili v 6.30 hod. místního času. Odměnou byl výhled na Annapurny, Machhapuchhare, Dhaulagiri a další velikány.

Byl to nádherný zážitek. Zalezli jsme si do spacáku a sledovali jsme přibývající sílu slunce. Když asi po hodině většina lidí sešla zpět dolů, teprve tehdy se otevřel ten sytý a teplý pohled. Zahřívala jsem si ruce plecháčkem s horkým čajem, pozorovala jsem všudypřítomné modlitební praporky a dokola jsem si opakovala: "Jsem tady. Ty jo. Jsem tady." :)