Kontrast

Je mi velkou ctí, že jsem 10. března - Světový den Tibetu mohla strávit v tibetském buddhistickém klášteře Kopan. Byl to pro mě den plný kontrastů - dopoledne na kopci, doslova ve vzduchu fyzicky i myšlenkami. Vnímala jsem, že foukal silný vítr. Při procházce zahradou jsem uslyšela známou mantru Óm mani padmé húm. Zaměřila jsem pozornost do oken protější budovy, kde seděli malí mniši a doslova křičeli mantru stále dokola. Začali jsme na sebe mávat, kolem lítali havrani a krákali. Mám ten obrázek stále v sobě.

Odpoledne jsme se vypravili do chrámu Pashupatinath, který patří mezi nejposvátnější hinduistické stavby na světě. Je tvořen mnoha budovami a svatyněmi. Součástí je také místo pro pohřební obřady Aarya Ghat, které leží na břehu posvátné řeky Bagmati.

Zajímavostí bylo, že po celou dobu mé cesty nepršelo, ale jakmile jsme přišli sem, začala silná bouřka. Obloha byla chvílemi celá osvětlená blesky a já se bála. Nebyl to strach jen z bouřky, ale také z neznámého. Hinduismus byl pro mě zahalený do zvláštního hávu špíny, krvavých obětí a soch s děsivýma očima. Chvíle na ghátech pro mě představovala opak dopoledne - najednou jsem vnímala jen oheň a shora vodu, jakoby spolu soupeřili o moc. Stála jsem v pláštěnce na mostě a sledovala jeden z pohřebních obřadů, který všichni přítomní v poklidu přijímají jako začátek další reinkarnace. Nikde jsem nezaznamenala emoce jako pláč nebo smutek.

Se zvláštním pocitem odcházím od řeky. Přestalo pršet.

Dopoledne vzduch a země, odpoledne oheň a voda.