Bublina

„Můžu se zeptat, kam jdete?“ zavolá na mě malá holčička, která si hraje sama u cesty. „Chci jít tam,“ ukážu směrem dopředu, kudy se musím dostat přes les. Cesta se pomalu vytrácí a všude kolem prosakují mokřiny. Holčička si mě prohlídne: „Ale tam už se nedostanete, tam je jenom můj domeček.“ Znovu se podívám směrem dopředu, ale žádný domeček nevidím. Vypadá to, že jdu přímou cestou na skládku. „A nevíš, kudy se dostanu tam do té vesnice?“ ukážu přibližně po paměti směr. „Tak já vám to ukážu, pojďte za mnou.“

Následuju malou holčičku a najednou zaslechnu ženský hysterický řev: „Laurooooo! Říkám ti, Laurooo, mazej domů! Mazej!“ Blížíme se k vratům chaty, která nemá okna, všude kolem je neskutečná skládka a bordel. „Tak běž domů, když tě maminka volá, já si nějak poradím,“ začínám věřit tomu, že tu tedy opravdu někdo bydlí a nervózně se nadechnu. Radši bych byla pryč. Ten ženský hlas mi není ale vůbec sympatický. „To nevolá na mě,“ otočí se holčička, „to je na psa.“ V tom se z vrat vyřítí velký chlupatý pes, kterému se očividně nelíbím a začne šíleně štěkat. „Asi vás pokouše,“ špitne holčička, ale to už na mě ta vzteklá koule skočí, zakousne se mi do mikiny a škubne. Mikina se trhá, nohy mi ztuhnou a čekám na svůj konec. Úplně odevzdaná a vystrašená. Najednou v sobě zmobilizuju poslední zbytky sil a zakřičím něco ve smyslu, ať toho psa ze mě někdo sundá. Žena nepřestává řvát na psa a stejným nepříjemným tónem řve na mě, jestli jsem pokousaná. Já nejsem schopná ani určit, co se stalo.

Z chaty vybíhá v trenkách muž s úplně rudýma očima a blekotá, že se omlouvá, že to je kavkazák a pořídil si ho kvůli uprchlíkům. Že tam moc lidí nechodí, tak brání. Klepu se. Za ním vybíhají ve spodních kalhotkách dvě motající se ženy. Chvíli mám pocit, že jsem ve špatným filmu. Hlavou mi proběhne myšlenka, že z celého osazenstva věřím jen té malé holčičce. „To musíte tudy, tam je pole a to je zvoraný. Lucka vám ukáže cestu. Lucino, běž s paní.“ Snažím se alespoň trochu usmát, ale moc mi to nejde.

Lucka jde se mnou kousek lesem, je vidět, že je zvyklá. „Ty tu bydlíš s mámou a tátou?“ zeptám se opatrně. „Ne, máma bydlí v Německu. Jsem tu s tátou a jsou tu nějaký tety.“ „Aha,“ vypadne ze mě a pak už jen mlčím. Přehrávám si, co jsem během chvilky zažila. V jaké bublině si to žiju, a že ani trošku nevím, co je opravdu za ní.