úterý 22. listopadu 2016

Pod slovy

"...Ve vzduchu cítili neznámé vůně. Kukačka začala klesat. Prolétla korunami stromů a les je skryl. Všude bzučely mouchy. Konec."

Dočtu knížku a čekám, co přinese další vteřina. Dva zavřené páry očí, za oknem svítí lampa do tmy, morče kouše mrkev a hodiny na zdi tikají v pravidelném rytmu. Zdá se, že se s nimi synchronizovalo i moje srdce. Jen ležím a jsem.

"Jsou tak samostatný, že už mě skoro nepotřebujou." říkám před několika dny v kavárně jen tak mimochodem. Dneska mi došlo, že to nebylo mimochodem. Děkuju! 

Nevinná věta, za kterou se vlastně skrýval jeden malý smutek a velký strach.




3 komentáře:

  1. Potřebujou Lucie, budou potřebovat celý život :)
    Pavel

    OdpovědětVymazat
  2. Pavouček Čenda, jééé... A potřebovat budou, jinak, ale budou :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ota Hofman... My dočetli skvělou Červenou kůlnu.
    (S našimi dětmi, již o něco staršími. Potřebují větší rozlet, aby ochutnaly svět. Ale pořád jsou to naše děti, a vždy budou :o)

    OdpovědětVymazat

Vánoční slavnost

Součástí letošní slavnosti bylo představení tří projektů, na kterých děti tři měsíce pracovaly. Kluci a holky z projektu Vaření a pečení pře...