Pod slovy

"...Ve vzduchu cítili neznámé vůně. Kukačka začala klesat. Prolétla korunami stromů a les je skryl. Všude bzučely mouchy. Konec."

Dočtu knížku a čekám, co přinese další vteřina. Dva zavřené páry očí, za oknem svítí lampa do tmy, morče kouše mrkev a hodiny na zdi tikají v pravidelném rytmu. Zdá se, že se s nimi synchronizovalo i moje srdce. Jen ležím a jsem.

"Jsou tak samostatný, že už mě skoro nepotřebujou." říkám před několika dny v kavárně jen tak mimochodem. Dneska mi došlo, že to nebylo mimochodem. Děkuju! 

Nevinná věta, za kterou se vlastně skrýval jeden malý smutek a velký strach.