Jako včera

Psalo se 12. září a já se s divným pocitem v břiše stěhovala. Poprvé sama, poprvé do velkého města. Děsně jsem se těšila - na lidi, na koncerty, na člověčí anonymitu... vlastně možná i trochu na školu. Seděla jsem na koleji, nikde nikdo. Co asi tak budu dělat? Nastudovala jsem si podrobně MHD (teoretická příprava pro mě byla vždycky stráášně důležitá, to pak člověk ve stresový chvilce nezazmatkuje) a vyjela jsem do města. Jediná cesta, kterou jsem znala, byla cesta do Tesca. Tak jsem jela do Tesca. Koupila jsem si nový batoh a spoustu jídla a byla na sebe pyšná, kterak se o sebe dokážu postarat. Jen jsem přemýšlela, jak je možné, že ty peníze tak rychle mizí. Z čeho budu žít po zbytek měsíce jsem nějak nedomyslela. 

Zpátky jsem šla pěšky, nebylo kam spěchat. Prohlížela jsem si výlohy, všechny titulky novin a časopisů plnily články a fotky amerických dvojčat. Chvilku mě napadlo, jestli to nemá náhodou nějakou souvislost i s mojí životní změnou. 

A pak jsem ji viděla. Ležela za výlohou malého antikvariátu a přes prach nebyla skoro vidět. Cena mě nezajímala, prostě jsem ji najednou chtěla. Prodavač mi ji podal a sfouknul z ní prach: "Padesát korun."

Měla jsem první knížku z velkého města. Nikdy na to nezapomenu. A včera jsem si ji zase vyndala z knihovny. Prach jsem tentokrát sfouknout nemusela - máme zasklenou knihovnu. :)