pondělí 5. února 2018

Člověk míní...

Zavalená nákupem se blížím k domovu. Všude po naší ulici létají chuchvalce peří. Ihned identifikuju katastrofu a mé dětské srdce se promění v detektiva. Jdu po stopě a najednou se obě lekneme - já a hrdlička celá od krve. Vyběhne zpoza sloupku, podběhne vrátka na čísi dvorek a zastaví se v rohu u garáže. Chvilku ji pozoruju a z detektiva se rázem stává zvířecí záchranář. Zvoním na zvonek, ale nikdo neotevírá. Co dál. Po chvilce mě napadne oslovit sousedy - advokátní kancelář. Kdosi mi bzučákem odzvoní a já se ocitám uvnitř pracovního procesu.

„Dobrý den, prosím Vás, nevíte, kdy se vrací Vaši sousedi z práce? Mně tam zaběhla hrdlička. Ona je zraněná a já ji potřebuju zachránit.“
Paní zvedne hlavu od počítače a intenzivně nechápe: „No..to jsou důchodci, většinou jsou doma, ale třeba neotevírají, že Vás neznají. A nebo si někam zašli. Tak to ještě zkuste..“.

Poděkuju, vycouvám ze dveří a zkouším to znovu. Nic. Chodím tam a zpátky. Z protějšího okna už mě zmerčila paní za záclonou. Je to jasný, jsem podezřelá. Znovu zvoním. Hrdlička se klepe v rohu a mně běží v hlavě obraz, jak tam mrzne zaživa (na noc předpovídají -7 stupňů). To mě burcuje k další akci.
Stisknu znovu zvonek advokátní kanceláře. Nejdřív jdou moje tašky, pak nakouknu i já. „Nezlobte se, já vím, že máte asi co dělat. Ale já tam toho ptáka prostě nenechám. Můžete jít se mnou jako svědek, že jim nic nekradu? Já si jen přelezu plot a vezmu tu hrdličku.“
Paní už zřejmě běží hlavou, s jakým magorem má co do činění, ale klidně vstane a v triku s krátkým rukávem si stoupne ke dveřím. Odložím nákup, sundám kabát a vyhrnu sukni. Ještě naposledy se rozhlédnu (ano, sousedka stále kouká za záclonou) a odhodlaně přelézám plot. Pomalu se blížím k vystrašenému ptákovi, představuju si ji už s teploměrem v zobáčku, zabalenou v dece. Ta to se mnou dneska vyhraje - má štěstí, že jdu náhodou kolem!

Už jsem téměř u ní, už jsem ji skoro spasila...
Kolem plotu projde rodinka se psem, hrdlička se lekne.. a uletí.
„Tak já jdu zase dělat něco normálního,“ rozloučí se paní advokátka, pokrčí rameny a zavře dveře.

Až zase budu někoho zachraňovat, dám vědět. Díky, čau! 


4 komentáře:

  1. Jé, to jsem ráda, že jsou na světě podobní "magoři". Naše rodina by tam lezla do jednoho, i můj muž. Máme na zahradě králíkárnu se dvěma kotci, v jednom jsou trvale dvě morčata, druhý je "záchranářský", už tam bydlelo leccos, ježek, vrána, holub i divoká kachna.Věřte, nejste v tom sama. Hana

    OdpovědětVymazat
  2. krásná fotka.

    Já takhle jednou zachranovala kukacku, která nám seděla na terasa. myslela jsem si, že je zraněná a chtěla jsem ji dát do krabice. Když jsem přišla blíž, tak ulítla a nechala nám tam na betoně snesené vajíčko.

    OdpovědětVymazat
  3. Je nás plno :-) My takhle v létě zachraňovali dehydratovaného(?) vrabce. Nelítal, jen ležel přede dveřmi a mrkal. Stačila chvilka s pítkem ve staré křeččí kleci a byl zas v cajku. Až to bylo dětem líto, myslely, že si ho necháme :-)
    I.

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Lucie, opravdu v tom nejste sama. Mě se jednou povedlo zavolat hasiče ke kočce sedící celý den na stromě, v dešti a smutně mňoukající. Ani nebyla moje. Seděla na větvi do té doby než hasiči přistavili žebřík a jeden z nich už po ní natahoval ruku. V tom okamžiku byla kočka ze stromu dole i bez cizí pomoci. No, propadla bych se do země. Teď už raději zachraňuji bez hasičů. Krásný den. Jitka

    OdpovědětVymazat