Všední den ve středověku

Včera jsem strávili jeden typický den ve středověku 9.-11. století. Prošli jsme si vesnicí raného středověku, kde jsme si mohli prohlédnout několik typických staveb té doby, život lidí (mimochodem mnozí z nich ve vesnici opravdu částečně žijí) a jejich práci. Všude voní maso, v každém obydlí hoří oheň, lidé si spolu povídají, občas proběhne bitva či pohanský obřad. S každým si můžete popovídat a dozvědět se zajímavosti té doby. Zjistili jsme odpovědi na otázky jako např. Proč se domy stavěly částečně pod zemí? Proč se do dveří nepoužívaly hřebíky, když už znali kov? Proč byly kovářské a pekařské pece vždy na okraji vesnice? 

V druhé části jsme se přesunuli do města vrcholného středověku, kde byly stavby větší, všude se prodávaly ruční výrobky, obchod vzkvétal, v každém městě bylo několik hostinců, které využívali kupci při svých obchodních cestách. Jak se lišilo stavení rolníka a jaké typické stromy, byliny a plodiny se pěstovaly? Proč nosil každý u pasu křesadlo?

Za jedno odpoledne jsem se dozvěděla tolik informací a zajímavostí, které jsem nezískala ani studiem gymnázia a vysoké školy. Byl to pro mě naprosto ojedinělý zážitek! Atmosféra vás pohltí...

Ve škole před 100 lety

Včera jsme se propadli v čase o jedno století zpět, vzdali jsme se všech vymožeností moderní doby a prožili jsme si vyučování v autentické historické třídě. I paní učitelka byla hodně autentická a místy jsem z ní měla strach. :) 

Myslím, že se takový zážitek vryje dětem hluboko do paměti - seznámily se s rákoskou, předháněly se, kdo bude klečet na hrachu, zpívaly písničku, psaly perem s násadkou a prohlédly si mnoho pomůcek té doby. Zkušenost k nezaplacení. :)

http://www.zcm.cz/vystava/ve-skole-pred-100-lety

Z chalupy

Letos jsme na chalupě moc nepobyli. A já si nemyslím, že je to úplně špatně. Tak jako pole by mělo zůstat ležet jeden rok ladem, může zůstat i chalupa. Všechno se uzdraví, načerpá sílu, obnoví a příští rok zas. A zedník může mezitím stihnout tu práci, co dělá po večerech na půdě. ;-)

Bílá strž

Na sobotu hlásili slunečno. A já přece nemůžu zůstat doma v posteli (přestože mám teplotu), když je hezky. Uděláme si lehkou procházku, nasajeme podzim, posbíráme pár hub u cesty a k večeru pojedeme domů - to mi přece nemůže nijak uškodit. Plán máme!

Asi ve čtvrtině cesty civíme všichni čtyři do mapy a domlouváme se, co dál. Cílem bude nejvyšší šumavský vodopád Bílá strž. Jdeme po cestě a holky si začínají stěžovat, že je bolí nožičky. „To nedáme,“ konstatuje Petr, „půjdeme zpátky a dáme něco kratšího.“ S klidem souhlasím, jen se mi nechce úplně stejnou cestou. Zahlídnu cestu vyjetou od dřevařů a navrhuju jít kousek po ní. Pak můžeme zbytek seběhnout.

Nacházíme první houby - jupíí. Turisticky neexponovaná cesta mě motivuje. Je tu krásně, nikde nikdo, všude houby. Vyjeté koleje od náklaďáku mizí a cesta se zužuje - pokračujeme po staré stezce, které z části zarůstá. Petr koukne na GPSku: „Hele, my k tomu vodopádu dojdeme, pojďte.“ Kochám se ještě tak půl hodiny, než začínáme přenášet Betku mezi hustými smrky, které jí jsou těsně nad hlavu (a pak že se les neobnovuje sám), přeskakujeme potok po kluzkých kamenech (to už jde Anežka s mokrou botou). Začínám chytat jistou nervozitu v totálně neprostupném terénu. 

„Podle mapy bysme za chvíli měli dorazit na skály, ty nějak obejdeme.“ hlásí Petr a běží sundat Anežku za mého mohutného řevu: „Péťo, ty voleeeeee, Anežka visí na skále!!“ Všechno je v pořádku, jdeme dál. Začínám cítit horečku, přece jen jsem si tu vycházku představovala poněkud víkendověji. :)

„Tak k vodopádu je to 200 metrů, vydržte.“ konejší nás Petr, zatímco Betka si trhá borůvky. „Bebouši, pojď, tady nejsme na borůvkách, jde nám o život, ty blázne!“ tuší Anežka vzniklou situaci.

Tak ano, Petr měl opět pravdu. K vodopádu to bylo opravdu 200 metrů, ale přes údolí. Celkem neprostupné údolí. Vyrážíme dolů - po prdeli. 

Když už v dálce zahlédneme oplocení kolem Bílé strže a za ním spořádaně vyhlížející turisty v čistých soupravách, přece jen v nás zažehne plamínek naděje, že někam dojdeme. A tak do toho dáme všechno - přelezáme polomy, bruslíme na slizkých kamenech, šplháme po skalách a prolézáme křovím.

A představte si, že až během téhle jízdy nikoho ani jednou nebolely nožičky.