Se slony

Než jsem odjela do Nepálu, dostalo se ke mně video, jak se zachází v Thajsku se slony. Na několika záběrech byla vystresovaná zvířata, mláďata přivázaná řetězy, ukázka výcviku s háky, které zabodávali do zvířat. Nikdy jsem nepatřila mezi aktivní ochránce zvířat, přestože je mám samozřejmě moc ráda, ale tohle video ve mně zanechalo hluboký dojem. Věděla jsem, že se se slony potkám. Ale byla jsem předem rozhodnutá, že se jízdy na nich nezúčastním.

Náš druhý den v Národním parku Chitwan patřil celý slonům. Ráno jsme jeli do stanice, kde přebývají matky s mláďaty. Nemohla jsem se na to dívat - slonice byly přivázané za jednu nohu a kolem nich běhala mláďata. Jakmile jsou mláďatům tři roky, začínají je také přivazovat. Neměla jsem vůbec chuť se této podívané účastnit a sedla jsem si stranou.

Další zastávkou bylo koupání se slony. Lidé si mohli na slona sednout a nechat se postříkat vodou z chobotu. Opět jsem měla pocit, že se nechci účastnit. Snažila jsem se pochopit. Pozorovala jsem slonovody, jaký vztah mají ke svým slonům a jak s nimi zachází. Uvědomovala jsem si odlišnost kultury, kdy tady potkat slona v práci je úplně normální běžná věc.

Až poté, co jeden slon ležel ve vodě, zeptala jsem se slonovoda, který ho myl, jestli se můžu dotknout. Bylo to krásné spojení, cítila jsem jak dýchá, jak hřeje. Hladila jsem ho několik minut. Praly se ve mně dva světy, ale nakonec jsem se rozhodla, že odpoledne na slonovi pojedu. Neměla jsem touhu získat záviděníhodný zážitek, ale spíš lépe pochopit a poznat.

Slon s námi šel pomalu džunglí, houpal se ze strany na stranu a přes jeho pach nás ostatní zvířata nezaregistrovala. Díky tomu jsme viděli koupající se nosorožce, opice i jeleny úplně zblízka. Vyjížďka trvala hodinu a půl a slonovod byl po celou dobu ke zvířeti milý. Bylo vidět, že k němu má vztah. Jakmile jsme se vrátili na stanoviště, byli sloni "ustájeni".

Nejsem příznivcem vyjížďky na slonu - už bych si ji nechala příště ujít. Ale mohu říct, že sloni v Chitwanu mají ve výsledku celkem pestrý den - ráno se pasou v džungli, myjou se v řece, pouze hodinu a půl vozí turisty a poté jdou zpět domů, kde jim jejich ošetřovatelé připravují pestrou večeři. Viděla jsem ale i bodnou ránu, kterou měl jeden slon.

Dětem ve škole jsem to vysvětlila asi takto - se slony je to jako s dětmi. Jsou lidé, kteří s nimi jen jsou. Druzí se je snaží vychovat tím, že je bijí. Jiní se s nimi snaží domluvit. Záleží jen na člověku, jak se k tomu postaví.

Osobně bych byla pro svobodu těmto zvířatům - ale přežijí ve volné přírodě? Nevyhynou díky pytlákům?

Pro mě to byl rozhodně den k zamyšlení.

Divočina

Vystupuju z loďky. Letmo poslouchám instrukce průvodce, který jde s námi džunglí. Když poběží nosorožec, musím na strom, když přijde medvěd, obličejem na zem. Nebo obráceně? Už nevím. Představa tříhodinové procházky v prostoru, kde se běžně pohybují tunová zvířata, mi způsobuje lehkou nervozitu. Máme jít za sebou v řadě. Vpředu i vzadu skupiny jde jeden průvodce s bambusovou holí. Chvilku jdu téměř vzadu, přičemž si nemůžu nevšimnout nepálského průvodce, ochránce a stopaře v jedné osobě, kterak se se mnou snaží navázat kontakt.

"For you." podává mi cosi v zavřené pěsti. Natáhnu dlaň a na ruce se objeví ploštice velikosti ještěrky. "Thank you." usměju se. Ohraný vtípek pro zahraniční turistky zřejmě nevyšel, panika neproběhla, a tak jdeme zase mlčky dál.

Po chvíli zahlédneme v dálce ve vysoké trávě velký šedý balvan. Průvodci usoudí, že je to nosorožec. Nehybně stojíme a sledujeme. Zadní průvodce opět vycítí příležitost. Zaujatě mi poklepe na rameno a táhne o kus dál. Výhled mám teda parádní. Nezapomene mi pochválit dalekohled a téma je na světě.
Ptám se na některé ptáky, které jsme ráno viděli při plavbě loďkou. Vytáhne z batohu knížku a ochotně ukazuje. Jakmile vidí můj zájem, mám svého soukromého průvodce národním parkem. Jmenuje se Bishnu.

Díky Bishnuovi jsem dnes mohla pozorovat několik druhů volavek a ledňáčků, různé kachny, čápy, zejozoba, hnízdiště marabu a několik pávů. Nad námi přeletěli ťuhýci, žluvy, vlha, papoušci, ve větvích seděl zoborožec a z břehu nás sledovali kormoráni. "Máš hezkou knížku." říkám po chvilce.
A nebyl by to příběh s dobrým koncem, kdybych knížku teď nedržela v ruce. Ale ne novou - tu pěkně starou, používanou, s adresou a telefonním číslem. Až něco budu potřebovat.

Odpoledne jedeme džípem. Zastavíme, Bishnu nalistuje v knížce, já určuju, co vidím. Podtrhávám, překládám názvy, sleduju, fotím, poslouchám a večer napočítám 41 druhů určených ptáků. To, že jsem viděla pár nosorožců, medvědů a krokodýlů, to je vedlejší. :-)

:-)

Zintenzivnění smyslů

Zápisky z 5. března 2017:

Včera byl můj poslední den v horách. Bylo zajímavé pozorovat proměnu krajiny od suché trávy a kosodřeviny, přes obrovské rododendrony, z nichž visí mech. Pod nimi rostou lýkovce a bambus. S ubývající nadmořskou výškou visí všude liány a les získává charakter džungle. Chvilku pozoruju hrající si opice. Sestupuju níž podél horského potoka - objevují se kapradiny, cesmíny a další listnaté stromy, které neznám. Občas se zastavím a pozoruju dravce kroužící nad hlavou.

Další den se krajina stává více zemědělskou - procházím horské vesničky a sleduju poklidný plynoucí život. Ženy v kamenolomu na mě mávají, chvilku si zapinkám míčem s klukem, ktery sedí u cesty. "Ty nejsi ve škole?" ptám se. "Ne, je sobota." odpoví mi bleskově. Čas plyne a já nevím, jaký je den. Nevím, kolik je hodin. Když je tma, jdu spát, když je světlo, vstávám. Když mám hlad, najím se.

Po několika hodinách jízdy místním autobusem, kdy jsem se třikrát kousla do jazyka, se vracím do města. Najednou si uvědomuju, že se cítím, jako kdyby mi někdo znásilnil smysly. V horách jsem si mohla sama vědomě vybírat, jestli chci vidět, slyšet, nebo cítit. Tady je toho najednou moc a všechno se vtíravě dere do centra mé pozornosti. Teplota vzrostla minimálně o 25 stupňů. Sedím v autobuse a jedu po místní highway na jih do džungle. Už jsem se zase kousla do jazyka.

Ty radši nic nedělej a seď, znáš se!

Tuhle větu a jí podobné jsem jako dítě slyšela často.

Kdo běhá jako krtek? Já!

Kdo neudělá výmyk? Já!

Kdo si na tělocviku zlomí ruku? Já!

Než jsem cokoliv vyzkoušela, už předem jsem věděla, že mi to nepůjde. Protože tak to u mě chodí.

A najednou vezmu krosnu a jedu do nejvyšších hor, které tady na planetě jsou. Nemám vůbec pochyb o tom, že to nezvládnu. Příprava je důkladná - prostřednictvím YouTube vylézám s Radkem Jarošem několik osmitisícovek, prožiju si zemětřesení i laviny. :))

Tak to bychom měli, můžeme jet. :)

Samozřejmě trek nebyl s odstupem času (ano, až s odstupem času) až tak náročný. Celkem jsme šli 5 dní a maximální nadmořská výška byla 3210 m. n. m. Sranda, řeknete si. Jenže Himaláje nejsou Alpy a zvěsti o výškové nemoci jsem si mohla částečně také vyzkoušet na vlastní kůži. Noc před závěrečným výstupem jsem vůbec nespala - prostě to nešlo. Cítila jsem velký tlak v nose a trochu mi tekla krev. Ulevila mi homeopatická coca (lék horolezců).

Ráno jsme vstávali v 5 hod. Teple jsme se oblékli, do batohu sbalili spacáky a s čelovkami jsme vyrazili vstříc posledním 400 výškovým metrům. Na vrchol Poon Hill jsme dorazili v 6.30 hod. místního času. Odměnou byl výhled na Annapurny, Machhapuchhare, Dhaulagiri a další velikány.

Byl to nádherný zážitek. Zalezli jsme si do spacáku a sledovali jsme přibývající sílu slunce. Když asi po hodině většina lidí sešla zpět dolů, teprve tehdy se otevřel ten sytý a teplý pohled. Zahřívala jsem si ruce plecháčkem s horkým čajem, pozorovala jsem všudypřítomné modlitební praporky a dokola jsem si opakovala: "Jsem tady. Ty jo. Jsem tady." :)

Mezi horami

Stojím na terase a čistím si zuby v koupelně. Umyvadlo je totiž umístěno na venkovní zdi. Pečlivě si prohlížím místo, kde jsem se na dnešní noc ocitla. Za mnou svítí nápis "Warmly welcome to Hotel Panorama" a teploměr ukazuje 4 stupně.

Stojím tam sama v tichu, za mnou rododendronový les, celý růžový a voňavý, a přede mnou někde ve tmě, tak blízko, masiv Annapurny. Myslím na všechny, kteří tam někde teď spí. Kouknu na nebe, které je plné hvězd. Je mi nádherně, ale zároveň se klepu zimou, únavou a po několika dnech chůze už cítím lýtka.

Pomalu se ukládám ke spánku do dřevěného pokojíku, který je velký tak akorát na dvě postele a úzkou uličku. Lezu do spacáku v pěti vrstvách oblečení a ještě se pro jistotu přikrývám místní dekou, která je součástí vybaveni hotelového pokoje. Asi ji dlouho nikdo nepral. Usínám a cítím, jak studený vzduch profukuje skrz škvíry mezi prkny.