Divočina

Vystupuju z loďky. Letmo poslouchám instrukce průvodce, který jde s námi džunglí. Když poběží nosorožec, musím na strom, když přijde medvěd, obličejem na zem. Nebo obráceně? Už nevím. Představa tříhodinové procházky v prostoru, kde se běžně pohybují tunová zvířata, mi způsobuje lehkou nervozitu. Máme jít za sebou v řadě. Vpředu i vzadu skupiny jde jeden průvodce s bambusovou holí. Chvilku jdu téměř vzadu, přičemž si nemůžu nevšimnout nepálského průvodce, ochránce a stopaře v jedné osobě, kterak se se mnou snaží navázat kontakt.

"For you." podává mi cosi v zavřené pěsti. Natáhnu dlaň a na ruce se objeví ploštice velikosti ještěrky. "Thank you." usměju se. Ohraný vtípek pro zahraniční turistky zřejmě nevyšel, panika neproběhla, a tak jdeme zase mlčky dál.

Po chvíli zahlédneme v dálce ve vysoké trávě velký šedý balvan. Průvodci usoudí, že je to nosorožec. Nehybně stojíme a sledujeme. Zadní průvodce opět vycítí příležitost. Zaujatě mi poklepe na rameno a táhne o kus dál. Výhled mám teda parádní. Nezapomene mi pochválit dalekohled a téma je na světě.
Ptám se na některé ptáky, které jsme ráno viděli při plavbě loďkou. Vytáhne z batohu knížku a ochotně ukazuje. Jakmile vidí můj zájem, mám svého soukromého průvodce národním parkem. Jmenuje se Bishnu.

Díky Bishnuovi jsem dnes mohla pozorovat několik druhů volavek a ledňáčků, různé kachny, čápy, zejozoba, hnízdiště marabu a několik pávů. Nad námi přeletěli ťuhýci, žluvy, vlha, papoušci, ve větvích seděl zoborožec a z břehu nás sledovali kormoráni. "Máš hezkou knížku." říkám po chvilce.
A nebyl by to příběh s dobrým koncem, kdybych knížku teď nedržela v ruce. Ale ne novou - tu pěkně starou, používanou, s adresou a telefonním číslem. Až něco budu potřebovat.

Odpoledne jedeme džípem. Zastavíme, Bishnu nalistuje v knížce, já určuju, co vidím. Podtrhávám, překládám názvy, sleduju, fotím, poslouchám a večer napočítám 41 druhů určených ptáků. To, že jsem viděla pár nosorožců, medvědů a krokodýlů, to je vedlejší. :-)

:-)

Zintenzivnění smyslů

Zápisky z 5. března 2017:

Včera byl můj poslední den v horách. Bylo zajímavé pozorovat proměnu krajiny od suché trávy a kosodřeviny, přes obrovské rododendrony, z nichž visí mech. Pod nimi rostou lýkovce a bambus. S ubývající nadmořskou výškou visí všude liány a les získává charakter džungle. Chvilku pozoruju hrající si opice. Sestupuju níž podél horského potoka - objevují se kapradiny, cesmíny a další listnaté stromy, které neznám. Občas se zastavím a pozoruju dravce kroužící nad hlavou.

Další den se krajina stává více zemědělskou - procházím horské vesničky a sleduju poklidný plynoucí život. Ženy v kamenolomu na mě mávají, chvilku si zapinkám míčem s klukem, ktery sedí u cesty. "Ty nejsi ve škole?" ptám se. "Ne, je sobota." odpoví mi bleskově. Čas plyne a já nevím, jaký je den. Nevím, kolik je hodin. Když je tma, jdu spát, když je světlo, vstávám. Když mám hlad, najím se.

Po několika hodinách jízdy místním autobusem, kdy jsem se třikrát kousla do jazyka, se vracím do města. Najednou si uvědomuju, že se cítím, jako kdyby mi někdo znásilnil smysly. V horách jsem si mohla sama vědomě vybírat, jestli chci vidět, slyšet, nebo cítit. Tady je toho najednou moc a všechno se vtíravě dere do centra mé pozornosti. Teplota vzrostla minimálně o 25 stupňů. Sedím v autobuse a jedu po místní highway na jih do džungle. Už jsem se zase kousla do jazyka.

Ty radši nic nedělej a seď, znáš se!

Tuhle větu a jí podobné jsem jako dítě slyšela často.

Kdo běhá jako krtek? Já!

Kdo neudělá výmyk? Já!

Kdo si na tělocviku zlomí ruku? Já!

Než jsem cokoliv vyzkoušela, už předem jsem věděla, že mi to nepůjde. Protože tak to u mě chodí.

A najednou vezmu krosnu a jedu do nejvyšších hor, které tady na planetě jsou. Nemám vůbec pochyb o tom, že to nezvládnu. Příprava je důkladná - prostřednictvím YouTube vylézám s Radkem Jarošem několik osmitisícovek, prožiju si zemětřesení i laviny. :))

Tak to bychom měli, můžeme jet. :)

Samozřejmě trek nebyl s odstupem času (ano, až s odstupem času) až tak náročný. Celkem jsme šli 5 dní a maximální nadmořská výška byla 3210 m. n. m. Sranda, řeknete si. Jenže Himaláje nejsou Alpy a zvěsti o výškové nemoci jsem si mohla částečně také vyzkoušet na vlastní kůži. Noc před závěrečným výstupem jsem vůbec nespala - prostě to nešlo. Cítila jsem velký tlak v nose a trochu mi tekla krev. Ulevila mi homeopatická coca (lék horolezců).

Ráno jsme vstávali v 5 hod. Teple jsme se oblékli, do batohu sbalili spacáky a s čelovkami jsme vyrazili vstříc posledním 400 výškovým metrům. Na vrchol Poon Hill jsme dorazili v 6.30 hod. místního času. Odměnou byl výhled na Annapurny, Machhapuchhare, Dhaulagiri a další velikány.

Byl to nádherný zážitek. Zalezli jsme si do spacáku a sledovali jsme přibývající sílu slunce. Když asi po hodině většina lidí sešla zpět dolů, teprve tehdy se otevřel ten sytý a teplý pohled. Zahřívala jsem si ruce plecháčkem s horkým čajem, pozorovala jsem všudypřítomné modlitební praporky a dokola jsem si opakovala: "Jsem tady. Ty jo. Jsem tady." :)

Mezi horami

Stojím na terase a čistím si zuby v koupelně. Umyvadlo je totiž umístěno na venkovní zdi. Pečlivě si prohlížím místo, kde jsem se na dnešní noc ocitla. Za mnou svítí nápis "Warmly welcome to Hotel Panorama" a teploměr ukazuje 4 stupně.

Stojím tam sama v tichu, za mnou rododendronový les, celý růžový a voňavý, a přede mnou někde ve tmě, tak blízko, masiv Annapurny. Myslím na všechny, kteří tam někde teď spí. Kouknu na nebe, které je plné hvězd. Je mi nádherně, ale zároveň se klepu zimou, únavou a po několika dnech chůze už cítím lýtka.

Pomalu se ukládám ke spánku do dřevěného pokojíku, který je velký tak akorát na dvě postele a úzkou uličku. Lezu do spacáku v pěti vrstvách oblečení a ještě se pro jistotu přikrývám místní dekou, která je součástí vybaveni hotelového pokoje. Asi ji dlouho nikdo nepral. Usínám a cítím, jak studený vzduch profukuje skrz škvíry mezi prkny.

Zpět

Tak jsem zpátky. Chtěla jsem si psát deníček (dokonce jsem si s sebou vezla krásný sešit), ale nějak jsem to po dvou dnech vzdala. Řekla jsem si, že si poznamenám jen to, co se mnou určitým způsobem zacloumá.

Několik mých příštích příspěvků se bude týkat putování po Nepálu, které jsem společně s deseti neznámými lidmi podnikla na přelomu února a března. 

Nikdy jsem necestovala po světě, nikdy jsem neměla pocit, že tam něco zvláštního najdu. Tahle cesta mě ale záhadným způsobem přitahovala. Nejprve jsem jet chtěla, poté dva lidé, které jsem znala, odřekli. Automaticky mi naskočila pro mě známá myšlenka "tak já taky nepojedu". Ležela jsem pak ve vaně a přemýšlela o tom. Cítila jsem, že jet mám. Nedokážu popsat, co bylo tím hnacím motorem, ale cítila jsem to silně.

Zažila jsem velké množství setkání a dobrodružství, několik AHA momentů, nastavilo se mi pár zrcadel a dvakrát jsem si pobrečela. Taťka mi řekl, že si sáhnu na dno. V jeden moment jsem slyšela svůj vnitřní hlas: "Tak to je ono? To je to dno?"