Kolik papíru by měly děti za den ve škole popsat, aby se prokázalo, že se vůbec něčemu naučily? Proč je pro nás stále podstatné jen to viditelné - písanky, cvičebnice a výkresy? Čím dál víc si uvědomuju, jak moc se "moje" děti posunují tak nějak neviditelně, pozvolna...
Dnes ráno jsme se sešli na kroužku jako každý jiný den. Posadili jsme se na polštáře, chytili jsme se za ruce a společně jsme si popřáli hezký advent. Nejprve jsem, jak je zvykem, prohodila několik slov a poté jsem poslala naši plstěnou vílu Koventinku po kroužku (kdo ji drží v ruce, ten mluví), jestli někdo chce něco s ostatními jednoduše sdílet. Když přišla řada na Anežku, sdělila svoji připomínku. Promluvila o tom, že by byla ráda, kdyby se v úvodu drželi za ruce jen lidé, a ne plyšáci, protože tím přestává proudit energie. Několik dětí pokývalo hlavou. Když kroužek doběhl, vyzvala jsem ostatní děti, aby se také vyjádřily. Nejprve většina souhlasila, že plyšáci s námi v kroužku nebudou. Hlasovali jsme tedy, kdo je proti tomuto návrhu. Přihlásila se pouze Eliška, které plyšové kočky patřily. Vzala si slovo a mluvila o tom, jak jsou ti plyšáci živí, že pro ni mají také v sobě energii. A protože se snažíme o celkový konsenzus, naše diskuze pokračovala ještě další půl hodinu.
Řekla jsem, že je možné, že člověk, který plyšáka vyráběl, do něj vložil svoji energii. Petr mluvil o tom, že se to může zdát jako trochu jiná energie – necítí, jak mu plyšák svírá ruku, necítí teplo. Eliška si asertivně stála za svým, že pro ni jsou plyšáci živí. Najednou se k ní přidaly další děti, pro které jsou jejich plyšáci také živí.
„Dobře,“ říkám, a už předem vím, jak jsem si naběhla, „ale my se jich nemůžeme zeptat, jestli souhlasí. Každý, kdo je s námi v kroužku, by měl souhlasit s tím, že tu chce být.“ Několik dětí detailně popsalo, jak jejich plyšáci mluví. Lucka vyprávěla o tom, že když byla mladší, byli pro ni plyšáci živí, ale teď už nejsou.
V té chvíli jsem se v představě vznesla nad kroužek a jen jsem s úžasem pozorovala, na jak vysoké úrovni umějí tyhle děti komunikovat. Řeknou si, co potřebují, a nenechají se odradit. Výsledkem byla společná domluva – plyšáci s námi budou na kroužku, mohou kdykoliv promluvit, ale v úvodu se za ruce chytí a společně se přivítají jen lidé.
„Je potřeba se domluvit, abychom byli všichni spokojení. Jako indiáni,“ řekl už poněkolikáté Petr. To je přesně ten nesmírně důležitý moment. Až mě mrazí.
Celá záležitost mohla být přitom vyřešena za minutu – plyšáci se do školy nenosí! Aby se potom stihly ty písanky, cvičebnice a výkresy. Ale rozhodně ne u nás. Howgh!
.JPG)
