První...

...letošní návštěva chalupy - historicky úplně nejdříve od začátku roku. Bylo neobvykle tepleji než v březnu nebo dubnu. Našla jsem první kopřivy a na záhonu si vesele roste máta. 

Předjarní úklid

V sobotu jsme chtěly s holkama trochu poklidit pokoj. Co z toho nakonec vzniklo, byla úplná přestavba, vyklízení, vyhazování nepotřebného, tvoření středového prostoru a nákup nového koberce na hraní.

Batolecí pokoj tady.
Pokoj předškoláků tady.

Změna je život. Dýchá se líp...

Projekt fotografování

Po úspěšném projektu Pěstování pokojových rostlin jsem zvolila téma Fotografování. Jednak jsem přilákala i některé kluky, a jednak jsem chtěla dětem pomoci v zorientování se v základních pravidlech focení.

Jenže ani já nejsem profík - nemám žádný kurz, jen několik „nalejváren“ prostřednictvím Petra. Ten pokaždé nechápe, že jsem to zase zapomněla. Fotím totiž zcela intuitivně a technické věci kolem moje hlava nedokáže pobrat. :)

Prošli jsme tedy s dětmi zlatý řez, celkovou kompozici, světlo, focení portrétu, zaostření a taky jsme se zamýšleli nad tím, co je dobrá fotka. Jde o to, aby nás v záplavě fotek zaujala. Upoutala naši pozornost alespoň o pár vteřin déle než ostatní.

Děti fotily převážně mobilem, některé z nich měly zrcadlovku. Vždy jsme vyrazili na zahradu, poté jsme fotky třídili a navzájem se oceňovali, které se nám líbí. Po čtyřech částech projektu jsme vybrali nejhezčí kousky a uspořádali jsme výstavu. Myslím, že si každý najde svoje oblíbené dílo. :)

Kytice v zimě

Momentálně mám pauzu od pletení věnečků a tvoření kytic. Jednoduše není tolik příležitostí a taky venku najdu jen základní komponenty. Prozatím jsem vysela první semínka letniček a plánuju, co a jak. :)

Tahle kytice je z kupovaných tulipánů. Volala mi jedna žena, že ji chce pro svoji supervizorku, která má ráda moje kytky. Poskládala jsem ji s velkou radostí!

Oddělení

Symbolicky ve dvou rovinách: na jedné straně jsem dnes oddělila pilea děti od mamči, na druhé straně moje aktuální téma oddělení vlastních témat a témat svých dětí. Co už je jejich zodpovědnost a co moje? Kdy za ně přebírám zbytečně zodpovědnost a už by si jí měly být vědomy? Někdy se mi to zkrátka nedaří. Anežka je mi v některých věcech tak moc podobná, že s ní soucítím a někdy tak moc protikladná, že ji nechápu. S Betkou to mám podobně, ale nějak jemněji, naše energie tolik nenaráží. Uvědomuju si, že nejspíš vstupujeme do další fáze společného žití... Svět vztahů je zajímavý. Každý jsme marťanem. ;-)

Jak pěstovat pileu např. tady.

Únor chvatem...

Ani v únoru není bezčasí. Prožila jsem si sobotu v potní chýši, víkend u ségry, Anežka upekla svůj první štrúdl, dojedli jsme poslední loňskou dýni a na chleba jsme si dali první letošní řeřichu. A taky jsme se rozloučili s Kukym. Bohužel to přes všechnu naši péči nezvládl. Nevím proč, ale měla jsem k němu vztah - nebyl to jen tak nějakej hlodavec. Tak snad je mu teď líp! ♥

Samota a osamělost - co vidíme?

Ráda bych se s vámi podělila o to, proč si myslím, že má smysl věnovat čas i něčemu jinému, než učení se vědomostem. Jména účastníků jsou záměrně změněná. Příjemné čtení!

   Ve čtvrtek přichází Ondra do školy posmutnělý. Situaci pozoruji už od šaten: „Ahoj Ondrášku, jak se máš?“ vstávám z gauče, jdu mu naproti a usmívám se. Jedním kývnutím hlavy dávám tatínkovi najevo, že už se o další náležitosti postarám. Ten odchází a Ondra se rozpláče: „Nikdo si se mnou nechce hrát. Nemám tady žádné kamarády,“ pustí nahromaděné emoce a dosedne na židli. „Vojta si se mnou moc nehraje a přitom já tady mám jen jeho. Já si chci hrát s ním!“ „Ondro, je mi to moc líto, že to takhle vnímáš. Pomohlo by ti, kdyby to slyšely ostatní děti? Můžeš to povědět dětem na poradním kruhu,“ chvíli čekám na odezvu. „Jo, chtěl bych jim to říct!“ pronese odhodlaně. Domluvíme se tedy, že své téma napíše na program kruhu a s nadějí v hlase odchází do třídy.

   Celé dopoledne probíhá nevalně. Ondra několikrát odchází s pláčem ze třídy - je znát, že ranní nálada setrvává. Konečně je přesně poledne a dunivý zvuk tibetské mísy signalizuje začátek poradního kruhu. Tohle celoškolní setkání probíhá vždy na konci společně stráveného týdne. Na programu máme dvě organizační témata (ta řešíme ve chvilce) a také Ondrovo téma kamarádství a pocitů kolem něj.

   „Víte, já jsem vám chtěl říct, že si tady se mnou nikdo nehraje a jsem z toho smutný. Chtěl bych si hrát s Vojtou, ale ten tu má i jiné kamarády a potom si mě nevšímá,“ začne rozvážně hovořit Ondra, ale hned po pár větách se mu láme hlas, „připadám si tady jako kůl v plotě. Rodiče mi říkali, že když to nepůjde, tak půjdu někam jinam, ale to já nechci, já mám Koventinku moc rád a jsem tu s vámi rád.“ Osazenstvo kruhu ani nedutá a všichni poslouchají.

   Hlásí se Lenka, která sedí hned vedle Ondry: „Ondrášku, ale já když tě vždycky odpoledne vidím, tak si pořád s někým hraješ.“ „Já bych si s tebou hrál,“ přidá se Martin, „ale ty skoro vždycky s někým jsi. A taky většinou kluci nechtějí...“ „Tak to s nimi prober, vždyť ty máš na ně vliv,“ reaguje ihned Sára. „No, je pravda, že Iva a Monika si se mnou u oběda hrají na zvětšování a zmenšování, to je prima. To bych jim chtěl poděkovat,“ usměje se Ondra na malé holčičky přes polovinu kruhu, „ale kluci mě nechtějí, už jsem se jich ptal,“ posmutní znovu.

   Po neúspěšném pokusu se hlásí i nejmladší Ella: „Já taky nemám žádný kamarády a nikdo si se mnou nehraje.“

   Vložím se také do diskuze a zvědomuji Ondrovi, co jsem zatím zaslechla: „Ondro, slyšela jsem, že si s tebou hraje občas Vojta, Iva a Monika. A některé děti netuší, že se cítíš sám, vidí tě hrát si většinou odpoledne s někým dalším.“ Rozhlédnu se po kruhu: „Občas se asi může cítit každý osamělý. Zažil to tady z vás ještě někdo? Situaci, kdy si myslel, že tu nemá žádné kamarády, když si s ním někdo právě nechtěl hrát?“ Zdvihne se asi šest rukou.

Každý by rád promluvil k tématu. Snažím se v situaci zorientovat a dávám slovo Natálce: „Ondrášku, ale já tě vidím pořád vedle ve školce, jak si hraješ s dětma. To vypadá, že jsi šťastnej.“ Na Natálku se otočí Zuzka s citlivou reakcí: „Ale my přece nevíme, co on cítí. Navenek to může vypadat, že je šťastný, ale uvnitř se může trápit.“

   Návrh řešení přináší Lenka: „Ondro, tak nemusíš chodit za klukama, když zrovna nechtějí. Jdi za někým jiným, s kým si chceš hrát. Nečekej, až ti někdo řekne. My to pak nemůžeme vědět, když se cítíš sám.“ Ondra se znovu vrací k tomu, co zatím nedokáže zpracovat: „Prostě chci vám říct, že já vím, že má Vojta i jiný kamarády, že si se mnou nemusí hrát pořád. Ale je mi to líto. A všem moc děkuju, co jste mi řekli. Jsem rád.“ 

   „Ondro, a pomohlo ti, když jsi mohl tady všem říct, jak to vnímáš a prožíváš a oni tě slyšeli?“ zeptám se ještě závěrem. „Moc. Jsem vážně moc rád,“ uvolní se nakonec Ondra. „Tak my ti opravdu děkujeme za tvoji otevřenost a důvěru, s jakou jsi přišel na kruh. Teď může každý z nás pozorovat, co se kolem něj děje a za týden, dva si můžeme popovídat o tom, jestli se něco proměnilo. Díky všem!“