V lese

Když se zeptám holek, kdo jde se mnou do lesa, často už předem vím, že je to zbytečná otázka. Romantické princezny do lesa nechodí, protože je to daleko, všechno tam škrábe a píchá a často obrečí to, že si musí vzít tenisky. 

A tak s Any vyrážíme. Projdeme novou cestičkou, kterou nám v trnkách vysekal Petr a přejdeme pole. Ptáci doslova křičí ze všech stran a Anežka už začíná pozorovat stopy. „Hele, jak to tady z toho kopce tý srnce ujelo!“ škodolibě se zasměje.

Před námi leží louka, ze které se stala jedna velká bažina. Anežka zahlédne v louži žábu. Nemůže se k ní přes mokřinu dostat a já úplně vidím, jak moc chce. Vstupujeme do lesa a brodíme se sasankami. Vyšlápneme kopec, charakter lesa se mění - všude na dohled je zelený koberec z konvalinek, které by si mohl leckdo splést s medvědím česnekem. Anežka všechno fascinovaně pozoruje a komentuje. Les se otvírá, slunce je už všude a my si představujeme, že takhle nějak mohla vypadat cestička, kterou šla Karkulka. 

„Tady bych chtěla běhat s Lassem, Bossem, Ollem, Brittou, Annou a Lisou.“ povzdechne si Anežka když právě kopírujeme potůček proti proudu. „Teď bych si přála najít parůžek.“ přejde hned na jiné téma.

Najednou vidíme mezi stromy celkem početné stádo. Nevím, co to přesně bylo, protože odpočívali daleko od nás. Chvilku jsme seděly za stromem, načež to Anežka nevydržela a chtěla se přiblížit. Během vteřiny byli všichni pryč. Zastavili se ještě v průjezdu mezi poli, počkali na sebe a zmizeli v lese.

O kousek dál jsme vyrušily bachyni se selaty. Musím říct, že ve mně trochu zatrnulo. Udělaly jsme hezký oblouk po poli, abychom se jim vyhnuly. Anežka mezi tím sledovala koupajícího se ptáčka v louži. Proti slunci byla vidět jen silueta a kapičky vody.

Chvilka v lese jako nejlepší terapie.