Dobití baterek

Na čtyři dny jsme zmizeli z města. Získala jsem tím nejlepší terapii: slunce, sníh a Šumavu. Protože mě nebaví sjíždět kopce na lyžích a stát frontu na vlek, přenechala jsem to holkám a Petrovi, kteří to naopak dělají rádi. A já měla volno v kombinaci s tichem. To bylo tak krásný, že to ani neumím popsat! Abych to úplně neidealizovala - sněžnice by byly víc než potřeba. Chodila jsem podle mapy, kdy jsem předem nic neplánovala - někam jsem došla a tam jsem se rozhodla, co dál. Cítila jsem se v tom naprosto uvolněně a svobodně.

Taky jsme navštívili naše milované na Baurově Dvoře, kam se moc rádi vracíme! 

Krásným zážitkem pro mě bylo noční pozorování hvězd v setmělé Šumavě a popravdě, tolik jsem jich snad ještě neviděla!

Topíme

Měla jsem sen: zatopit si ve městě v kamnech. Přestože je v domě několik komínů, už roky se nepoužívají  a nikdo nevěděl, v jakém jsou stavu. Do dílny navíc vedl komín, který nebyl zakončením úplně ideální. Museli jsme proto najít podle nákresů jiný a probourat se do něj. Přišlo i několik dalších komplikací kolem sestavení kamen a s každým takovým problémem se moje naděje pomalu rozplývala.

Dnes přišla ta chvíle - topíme!!

Intermezzo

Několik obrázků z února...

Pokračuju...

Včera mi řekla Pačmína, že nepíšu blog. A má pravdu. :) Každý den jsem „zavřená“ ve své budoucí dílně a makám. Konečně začíná mít reálné obrysy, i když skoro všechno se muselo opravovat, vracet do obchodu, vytřít, přeměřit, přetřít, vytřít, vysát, natřít, přetřít, přetřít, vytřít... atd. I když to asi znáte, pokud něco rekonstruujete. Jsem ráda, že ta největší špína a prach je za námi a já začínám pomalu vybavovat.

Děti běhají po domě a už si dělají skoro rozpisy, kdy bude kdo moci tvořit v dílně. Mám radost, jak je místnost prosvětlená, a těším se, až na jaře otevřu okna na ulici a budu při práci zdravit kolemjdoucí. :)