středa 15. března 2017

Zpět

Tak jsem zpátky. Chtěla jsem si psát deníček (dokonce jsem si s sebou vezla krásný sešit), ale nějak jsem to po dvou dnech vzdala. Řekla jsem si, že si poznamenám jen to, co se mnou určitým způsobem zacloumá.

Několik mých příštích příspěvků se bude týkat putování po Nepálu, které jsem společně s deseti neznámými lidmi podnikla na přelomu února a března. 
Nikdy jsem necestovala po světě, nikdy jsem neměla pocit, že tam něco zvláštního najdu. Tahle cesta mě ale záhadným způsobem přitahovala. Nejprve jsem jet chtěla, poté dva lidé, které jsem znala, odřekli. Automaticky mi naskočila pro mě známá myšlenka "tak já taky nepojedu". Ležela jsem pak ve vaně a přemýšlela o tom. Cítila jsem, že jet mám. Nedokážu popsat, co bylo tím hnacím motorem, ale cítila jsem to silně.

Zažila jsem velké množství setkání a dobrodružství, několik AHA momentů, nastavilo se mi pár zrcadel a dvakrát jsem si pobrečela. Taťka mi řekl, že si sáhnu na dno. V jeden moment jsem slyšela svůj vnitřní hlas: "Tak to je ono? To je to dno?" 

















5 komentářů:

  1. Lucko, vítej zpátky! Doufám, že strachy pominuly! Já se těším na další nádherné fotky. Inka

    OdpovědětVymazat
  2. Ísť tak daleko s ľuďmi, ktorých nepoznáš, to chce odvahu. Ísť sa vysporiadať so svojimi strachmi, to chce ešte väčšiu.A siahnuť si na dno to chce najväčšiu. Odvaha Ti určite nechýba a určite je dosť veľká pre víťazstvo nad strachmi. A som rada, že si späť. E.

    OdpovědětVymazat
  3. Síla! Krása! Těším se na vyprávění a díky za sdílení!

    OdpovědětVymazat