čtvrtek 16. února 2017

Na Berounce

Máme jarní prázdniny.
Každý den svítí slunce.
Co víc.

Čáp ztratil čepičku, měla barvu barvičku...

...vodovou
...jako suchá tráva
...bahnovou
...kůrovou
...uschlýho listí
...pohodovou


Vyšly jsme si za kormorány. Tentokrát jsme jich zahlédly jen asi do desítky kusů. S teplým čajem a novým dalekohledem jsme ale měly štěstí i na jiné ptáky.











středa 15. února 2017

Doma

Po dlouhé době zase tam, kde jsem vyrůstala. Uvědomila jsem si, že to tam vlastně vůbec neznám - ten vztah k místu se mi nevytvořila. Včera poprvé jsem se procházela a říkala si, jak je tam pěkně.











sobota 11. února 2017

středa 8. února 2017

Pod slovy

Není to můj příběh. Stalo se to naší odpolední průvodkyni Kataríně. Jen jsem zírala, jak celou situaci elegantně zvládla.

Pod slovy

Petra si dnes přinesla z domova svoje Lego Friends. S drobnými postavičkami, důkladně vybaveným autem, roztomilými zvířátky a dalšími propracovanými předměty si děvčata vydrží hrát celé odpoledne, občas se k nim přidají i kluci. Když si pro Petru přijde ve čtyři hodiny maminka, zaslechnu, jak smutně pronese: „Chybí mi některá zvířátka.“

Protože jsem v průběhu hraní zaznamenala Lenčino časté odbíhání k batohu, dávám si to do souvislosti a navrhuji Petře, ať se zkusí zeptat na zmizelá zvířátka Lenky. Lenka neví. A já vím. Vím, že to není tak úplně pravda. Petra si se sklopenou hlavou balí věci před odchodem domů.

Přiblížím se k Lence: „Lenko, ty jsi pomáhala hledat Petry ztracená zvířátka?“
„Jo.“
„A našla jsi jich hodně, že jo?“
„Jo.“
„Kde všude byla?“
„V botě, na zemi, tak různě.“
„Aha. Petra je smutná, že se nepodařilo najít všechna.“
„Nevím, kde jsou.“
„A co batoh, dívala ses i tam?“
„Ten jsem teď zavřela, tam nejsou.“
„Podíváme se tam společně?“
Lenka rudne ve tváři a má zděšený výraz: „Ne, prosím, do batohu ne, tam nic není.“ Do očí se jí derou slzy.
„Tobě se Lego Friends zvířátka líbí tak moc, že si je chceš vzít, aby sis s nimi mohla hrát i doma?“
Lenka kývne hlavou.
„Chceš si je půjčit domů?“
„Jo.“
„Zeptáme se Petry, jestli ti je půjčí?“
„Ne. Prosím, neříkej jí o tom, půjčím si je a příště je přinesu, jakože se tady našly, hlavně jí to prosím neříkej.“

„A co zkusit říct pravdu, Lenko, třeba ti je Petra ráda půjčí.“
„Ne, prosím! Já už jsem to jednou udělala a bylo to hrozný“ pláče Lenka.
„Ty už jsi jednou vzala tajně kamarádce hračku a bylo nepříjemné, když to zjistila... “
„Jo. Byla hrozně naštvaná. Nechci, aby se na mě Petra naštvala.“

„O čem si tam, Kataríno, s Lenkou tak dlouho povídáte?" ptá se najednou Petra.
„Lenko, nebudu Petře lhát. Napadá tě, co jí mám říct?“
„Řekni jí, že je to tajné.“
„Petro, to, o čem si povídáme, je tajné. Lenka mě požádala, aby to zůstalo mezi námi dvěma.“
Petra jde ke mně blíž a dívá se mi přímo do očí: „A má to něco společného s Lego Friends?“
„Má“ odpovídám a potom už situaci nechávám na nich dvou.

Lenka má ještě slzy v očích. Petra k ní přistoupí a vlídně přátelsky jí navrhuje, ať si zvířátka půjčí domů. Lenka se Petře omlouvá a vybírá si tři zvířátka, která se jí nejvíc líbí.



neděle 5. února 2017

Chce se mi křičet

... že je dobře na světě. :)

Po několika měsících opět tady. Jako tady a tady a tady. Jsem moc ráda, že se intuitivní pedagogice otevírá stále více lidí z mého okolí.

Tentokrát díky Dieteru Schwartzovi za soukromou konzultaci. Díky za možnost potkání se s dalším inspirativním člověkem Thomasem Pedrolim.

Díky Lucii za ženský kruh. Tančila jsem. Já. Já jsem tančila. Nevídáno, neslýcháno. :))








pondělí 23. ledna 2017

Čtyři roky

Dnes má můj blog čtyři roky. Ani jsem nevěřila, že tak dlouho vydržím fotit, psát, ale hlavně to nějakým způsobem třídit.

V začátcích jsem se zaměřovala hlavně na drobnosti všedního dne - byla jsem s holkama doma a denní psaní blogu pro mě bylo potěšením a relaxem. Postupně času stráveném na blogu ubývá, ale i tak jsem ráda, že se můžu o své zážitky, ať už vnitřní či vnější, podělit.

V poslední době si dávám od focení přestávku. Rozbil se mi objektiv a já se rozhoduji, co dál.

Tak jako vybírám, s kým chci trávit čas, tak se snažím určovat priority ve svých zájmech. Nejradši bych totiž chtěla stihnout všechno. Od všeho ochutnat, do všeho nakouknout, všechno vyzkoušet..  

I když... kdy jindy, když ne teď. Těším se!



čtvrtek 19. ledna 2017

Dál...

Další pololetí je za námi. Jsem si čím dál více vědoma určitých situací. Přistupuji k nim s větší jistotou. Většinou si nedělám přípravy na jednotlivé dny, ale počkám, co ke mně přijde, o čem se mi bude zdát, nebo co vymyslí děti. To zaručeně funguje nejlépe.

Díky, že mi může být Koventinka tou nejlepší životní školou.


naše školní akvárko :)