úterý 19. března 2013

Kytára

Včera byl můj velký den. Dostala jsem druhou kytaru v životě. Kytaru, kolem které jsme doma chodily se ségrou po špičkách a v řádné vzdálenosti. A teď ji mám já. Taťka dostal novou. A já zdědila jeho. Koloběh.

Celý příběh začal v první třídě, kdy já, jako pyšný prvňáček, zavítala do lidušky. Když jsem paní učitelce nauky pověděla, že budu hrát na kytaru, sehnula se nade mě a s "upřímným" úsměvem mi sdělila, že daleko krásnějším nástrojem jsou přece housličky. Na kytaru mám prý krátké prsty a housličky jsou ve všech směrech lepší. To jsem ještě nevěděla, že na housličkách je nedostatek žáků a vyučuje je ona sama.

Nadšeně jsem běžela domů a tuto zprávu sdělila mým méně nadšeným rodičům, kteří mi nebránili. Ale jak to tak bývá, co se má stát, stane se. Kytara si mě našla sama. Sice později, ale našla.
























Vánoce 1996 - moje první kytara. Jsem dojatá! (A řádně jsem se ke stromečku vohákla:)





Historie





1 komentář:

  1. Luci, ty se máš .... já jsem doma "dědila" jen příšerné svetry po ségře, chi, chi .... ne, ale teď vážně, .... musíš být nadšená, k té kytaře máš už léta určitě citovou vazbu a spojuje tě s ní taky spousta hezkých vzpomínek ..... ty retro fotky jsou super ... Marki

    OdpovědětVymazat