Jak se ztratil a pak znovu našel

Anežčin nejoblíbenější šumavský medvěd. Trvala na tom, že si ho s sebou do Domu pohádek vezme. Snažila jsem se jí to vymluvit s tím, že je tam spousta jiných hraček. Prý si ho ohlídá. A tak jsem tam v průběhu odpoledne viděla medvěda v cizím kočárku, na stole ve výtvarné dílně, v puse jednoho batolete, v klobouku kouzelníka Pokustóna... A ve chvíli, kdy jsem Rádě říkala, že ho tady určitě zapomene, přišla najednou Betka k mé kabelce a beze slov tam medvěda uklidila.

Další zmínka o medvědovi přišla až doma a s ní zoufalství. Anežka si uvědomila, že tam medvěd zůstal. Sám, prý asi na stole, někdo jí ho vezme, musíme pro něj. Plakala, byla vystrašená, nešťastná. „Mami, měla jsi pravdu, neměla jsem ho tam brát!”  Hmmmm...

A pak jsem ho vyndala a odříkala příběh, kterak Betka zachránila medvěda. Ta tam stála vedle a sama si asi ani neuvědomovala, co vlastně udělala. Ještě jsem u Anežky nezažila takový výraz v očích. Jak to z ní spadlo, jak se jí ulevilo - začala se smát i brečet a hned Betku ze všech sil objala. Prý jsou nejlepší kamarádky. U snídaně už to tak nevypadalo.

A tak jsem si ten večer uvědomila, že když něco uděláte, je to pro vás třeba snadné a samozřejmé, ale pro druhého to má neskutečnou cenu.

pečeme jablíčka s medem a se skořicí