Nádech

Nepíše se mi lehce... Před osmnácti dny mi vyplo tělo. Ze vteřiny na vteřinu, jako když zmáčknete spoušť na foťáku, vypnete rádio, nebo ukončíte hovor na telefonu. Nedovolilo mi udělat už ani krok. Jako by mi chtělo říct, že už žádné další varování nebude. Přepadl mě nepopsatelný smutek a vyčerpání, beznaděj a najednou jsem ztratila smysl všeho. Ze vteřiny na vteřinu. Na šest dní jsem přerušila kontakt se světem a jen ležela. Nemohla jsem nikoho vidět a s nikým se bavit. Zcela zřetelně jsem cítila, že umírám. Všechny fyzické příznaky tomu napovídaly - nemohla jsem dýchat, až jsem kašlala, necítila jsem nohy, vnímala jsem, jak se mi zužují žíly po celém těle a stávají se neprůchodnými. Snažila jsem si uvědomovat, že to vymýšlí jen hlava, ale v tu chvíli, v té panice, je člověk úplně mimo sebe. 

Dnes je mi mnohem lépe. Velká úleva přišla poté, co jsem si přiznala, že potřebuju pauzu. Mám chuť malovat a fotit. Mám chuť dobře jíst. Jsem pořád hodně unavená a špatně spím, ale cítím velkou úlevu, že mám možná nejhorší za sebou. Je to příběh o tom, jak jsem dlouhodobě neposlouchala svoje tělo...