„Přijmout
svůj příběh může být obtížné, ale ani zdaleka ne tolik jako před ním celý život
utíkat. Přijmout svou zranitelnost je riskantní, ale ani zdaleka ne tak
nebezpečné jako rezignovat na lásku, sounáležitost a radost – prožitky, které
nás činí nejzranitelnějšími. Jen když jsme natolik odvážní, že se vydáme
zkoumat temnotu, objevíme nekonečnou moc svého světla.“
Brené
Brown
Od
roku 2016 jsem měla možnost pravidelného setkávání se svojí mentorkou Evou Lukavskou. Tím, že mi nabídla část svého volného času, se mi otevřela možnost
lépe porozumět sama sobě jako člověku a zároveň také jako průvodkyni
v Koventince.
Rolí
mentora je především naslouchat, vnímat druhého, pokládat otázky a poskytovat
podporu. Na setkání jsem vždy přicházela s konkrétními situacemi, které se
mi ve škole dějí.
Přes
podrobný popis situací jsem se dostávala ke svým pocitům a potřebám a následně
vlastním návrhům. Díky Evě jsem si také celou situaci mohla zhodnotit, podívat
se s odstupem a následně asi dva týdny situaci pozorovat, zkoušet jiný
přístup a každou myšlenku si ihned zaznamenat. Většinou jsem si rychle došla
k vlastnímu řešení. Když listuji zpětně svými záznamy, usmívám se nad
situacemi, které pro mě byly v danou chvíli tak moc neřešitelné a někdy
jsem z nich byla i zoufalá. Roční intenzivní práce mě výrazně posunula
nejen na mé profesní, ale také osobní cestě.
Klíčové
jsou pro mě tři základní kvality: svoboda – odpovědnost – důvěra. Nejen jako
fráze, ale jako skutečné hodnoty života a spolupráce. Pokud chci svobodně žít a
jednat, měla bych přistupovat ke zvoleným a svěřeným kompetencím s plnou
odpovědností za své činy i rozhodnutí. S tím, aby se o mě mohli ostatní
opřít a plně mi důvěřovat, aniž by byla nutná kontrola. Je to princip, se
kterým je nutné se nejprve plně ztotožnit, abych jej mohla přirozeně předávat
dětem nejen v Koventince. Kromě tohoto jsem si při setkáních upevňovala a
zvnitřňovala ještě mnoho dalších kvalit, které jsou užitečné při řešení běžných
denních situací ve škole.
Často
jsem se chovala (ať už vědomě, či nevědomě) tak, že jsem otupovala své
nepříjemné pocity. Ale to dlouhodobě nefunguje. Díky mnohým situacím jsem si
uvědomila, jak důležité je být autentickou nejen ve vztahu k druhým, ale
hlavně k sobě. Podívat se do sebe na své stinné stránky a pojmenovat si je
nahlas. Přijmout je, ale zároveň se snažit pracovat na změně do takové míry,
která je možná.
Důležité
pro mě bylo také uvědomění si, jak zavádějící může být komunikace mezi lidmi,
pokud není jasná a přesná. Snažím se více popisovat a nehodnotit, dívat se na
složité situace jako na možnost získání nových zkušeností, i když je to občas
bolestné, a hlavně si vytyčit vlastní hranice a nepřebírat odpovědnost za
druhé.
Na
zdánlivě banálních situacích se mi otevírala hluboko zakořeněná témata jako např.
sebehodnota a sebeláska. Bolelo to a bolí to stále. Ale přece jen je teď něco
jinak: rozhoduji se vědomě a sama za sebe – chci něco
změnit.
Děkuji
Evě za tuto možnost a těším se na pokračování!
Zároveň díky za následující reflexi.
Chvála mentoringu aneb Jak může mentor díky
menteemu růst
Již
od roku 2005 mám štěstí, že mohu v určitých časových etapách fungovat jako
mentor - tedy podporovatel a průvodce některých učitelů na ZŠ. Mentoring je
forma kolegiální podpory na školách, která zatím není v ČR plně rozvinuta.
Úkolem mentora je podpořit učitele (menteeho) v jeho růstu, při řešení
problémů, které ve své práci pociťuje. Za výsledek spolupráce mentor odpovědný
není (změna v osobnosti může nastat jen, když se pro ni druhý rozhodne), je
však odpovědný za vedení procesu. V něm je učitel plně odpovědným
partnerem. Proto je třeba, aby do mentorského vztahu vstupoval dobrovolně.
Mentorské provázení nelze vnímat jako kontrolu, která slouží nadřízeným k
získávání informací o práci učitele/menteeho.
Aby
mentor mohl svoji roli naplnit, vstupuje při práci do 4 základních rolí: KOUČ,
LEKTOR, EXPERT A FACILITÁTOR. Vyvažování všech rolí je někdy nelehký úkol,
neboť v mentoringu se ukazuje, že pokud si druhý sám nepřijde na řešení své
situace, sebelepší EXPERTNÍ RADA má krátkého trvání.
Když jsem v listopadu 2016 s radostí
přistoupila na Lucčinu nabídku, abych ji provázela v mentorských
setkáních, netušila jsem, jak moc bude pro mne téměř roční spolupráce významná.
Vzhledem k tomu, že práce průvodkyně v komunitní škole má poněkud jinou podobu
než práce učitele na většině běžných škol (kde jsem dosud jako mentor
pracovala), byla i naše témata rozhovorů poněkud jiná, než s jakými jsem se
dosud setkávala.
Práce v Koventince je důsledně stavěna na 3 kvalitách:
SVOBODA, ODPOVĚDNOST A DŮVĚRA. Byla jsem si vědoma, jak moc důležité pro mě
bude stavět i naše setkávání na těchto pilířích. To byla pro mě velká výzva.
Vnímala jsem, že více než kdy jindy bude naše společná cesta o odvaze jít
upřímně do svých niter. Nepůjde o technologie a didaktické analýzy výuky, jako
spíš o osobnostně rozvojovou práci.
Moc
mi v tom pomohlo, že se již pátým rokem zajímám o směr v humanistické
psychologii - Nenásilnou komunikaci. Pokud se totiž podaří nastolit ve vztahu
bezpečí, dochází k vzácnému jevu, kdy se oběma účastníkům vztahu daří s odvahou
vstoupit do svého nitra a sledovat, pojmenovávat pocity a následně potřeby,
které stojí za jejich stavem neladu, rozladu, zlosti…, ale i radostí, pohody
souladu… Právě v těchto okamžicích je ale člověk schopen nejvíce porozumět
tomu, co se v něm děje, co potřebuje změnit, co si uvědomit.
V tomto duchu se odehrávala většina
našich setkání, v nichž jsem byla svědkem vzácných okamžiků pojmenovávání
podstatných objevů. Děkuji Lucce za důvěru, za možnost být vedle ní a provázet
ji. V těchto setkáních jsem si zatím nejvíce byla vědoma své role kouče, který
jen je, empaticky naslouchá, někdy mlčky, někdy zrcadlí pocity, potřeby a občas
položí otázku. A pak se vše dělo neskutečně autenticky a hluboce. Po 15.
setkání, kdy jsme se dohodly na odmlce, jsem si uvědomila, jaký jsem dostala
dar. Dar odvážně být odvážně sama v sobě, naslouchat Lucce a také sama sobě.
Pak se proces děl, bez tlaku, násilí…
Vím již delší dobu, ale nyní jsem si
to jen potvrzovala, že pokud vnímám nějaký problém ve svém životě, podstatné je najít si čas a sama či s průvodcem se podívat do svého
nitra. Co ve mně žije, volá a já to neslyším. Empatické zastavení se sama se
sebou je tím prvním důležitým krokem na cestě k tomu empaticky být s druhými.
Moc za všechna setkání děkuji a těším se na brzké pokračování. ev
:)))
OdpovědětVymazatMilá Lucí, měla jsem to štěstí potkat paní Lukavskou ještě na universitě v Plzni, kde jsem dálkově studovala. Nechala mě i kojit Terezku u ní v kabinetu :-) Po letech jsme ji měli u nás ve škole na respektující komunikaci. Úžasná bytost, její energie a zároveň klid, moudrost a jemné jednání. Moc ji pozdravuj.
OdpovědětVymazatMončo, vím o tom. Taky si Tě dobře pamatuje. A já zase na Tvůj článek o semináři s ní. Eva propojuje. ;-)
VymazatLucko, zdravím a líbám Vás obě dvě! Chybíte mi a jsem vděčná, že Vás obě mohu mít jako přítelkyně! Jste úžasné :-)
OdpovědětVymazatDanko, díky za krásný slova! Těším se na shledání :)
VymazatLucko, člověk, který nerozumí sám sobě, nemůže rozumět ostatním....Přeji hodně síly a trpělivosti na cestě za sebepoznáním,na cestě, která není snadná, ale je pro náš život velmi důležitá. Moc Vám fandím! ZaZa
OdpovědětVymazatDěkuji! Máte naprostou pravdu ;-)
Vymazat