- ZIMA-
Přišlo i překvapení v podobě sněhu. Na den na ledovcovém masivu Dachstein jsme se těšili. Představovali jsme si, že si vyzkoušíme i jednoduchou ferratu přímo na Hoher Dachstein (Petr si představoval). Naštěstí pro mě, napadl sníh. A ne málo - přes noc dokonce více než 50 cm čerstvého sněhu. S ferratou jsme se mohli rozloučit. Smiřovali jsme se tedy s nějakou kratší trasou po náhorní plošině s množstvím výhledů. Ale ani to se nakonec nekonalo. Ve všem oblečení, co jsme měli, jsme vyjeli lanovkou s dalšími lidmi - někteří v džínách či kraťasech a lehčí bundě, jiní s horolezeckým vybavením. Asi v půlce cesty vzhůru jsme vjeli do husté mlhy a to bylo tak poslední, co jsme viděli. Nahoře nás čekala obrovská vánice a vichr, nebylo vidět opravdu na krok. Většina lidí si obešla lávku kolem lanovky a raději hned jeli zpátky.
Petr byl smutnej, že nic nevidí. Řekli jsme si tedy, že zkusíme jít někudy, kde by mohla být teoreticky cesta na zmíněnou chatu. Šli jsme v naprostém tichu, jen z dálky byly slyšet padající laviny. Byl to strašidelný pocit. Tma byla oslňující, a tak jsem zabalená v bundě se slunečními brýlemi a sklopenou hlavou stoupala do kopce.
Když jsme dolezli na chatu, chtěl se Petr ještě podívat kolem (za ní byl vrchol jedné z náročných ferrat E). Já jsem dostala chuť na kafe. Celá zmrzlá jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Hned u dveří mě praštila do nosu příjemná vůně vonných tyčinek. Chata byla prázdná, jen u stolu sedělo několik větrem ošlehaných horolezců (rozuměj hezkých chlapů), kteří otočili hlavu směrem ke dveřím. „Hello.“ špitla jsem a sedla si do rohu. Z kuchyně vykoukly dvě usmívající se hlavy. Nepálská rodina z Lukly, která žije v téhle chatě už 7 let.
Tak přesně tenhle moment - ta atmosféra, počasí, nalezení něčeho, co člověk nehledá, napětí a strach a zároveň blaženost. Tohle byl ten nejkrásnější moment z celého týdne. A to, že se cestou zpátky trochu vytáhly mraky, to už mi bylo jedno. :)
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat