Jak to u nás chodí

Naše třetí loučení se školním rokem (předtím tady a tady) by si zasloužilo malé bilancování.

Rozrůstáme se. Jsem ráda, že už nejsem s dětmi ve škole sama jako na začátku, což bylo někdy náročné v tom, že se člověk musel obracet do sebe a spoléhat pouze na sebe. Čím více se poznáváme, tím více je i celý den pestřejší - ráno se pokaždé někdo z rodičů zdrží na kávu, sejdou se průvodci, popovídáme si. 

Počet dětí přerostl dvacítku, takže hladina hluku a živosti je opravdu vysoká. :-) S dětmi pobývá v průběhu týdne šest průvodců, přičemž každý je pro děti inspirativní v jiném slova smyslu. Děti pracují na svém osobním růstu, učí se komunikovat, řešit problémy a respektovat druhé. Učí se pracovat s chybou a přijímat jinakost druhých. Vnímají silné stránky a talenty svých kamarádů a přinášejí si navzájem věci (pomůcky), které by mohl ten druhý upotřebit. Podporujeme děti v projektech, se kterými si přijdou samy a chtějí něco nového vyzkoušet. 

Děti se pohybují mezi větším množstvím dospělých, kterým tykají, neřeší, koho z nich v danou chvíli osloví. Slovo komunita začíná nabírat na významu - směňujeme služby, ženy hlavně oblečení a domácí výtvory, děti u sebe navzájem přespávají a skvěle funguje spolujízda (dovážení dětí do školy). Mnoho dětí už spolu jezdí odpoledne tramvají domů, což byla taková přirozená řetězová reakce.

S rodiči se pravidelně jednou měsíčně scházíme na schůzkách, kde plánujeme, sdílíme naše obavy a strachy, dělíme se o zkušenosti a navzájem se podporujeme. Schůzku začneme hrami intuitivní pedagogiky a zakončíme posezením v blízké hospůdce. Vznikají nová přátelství.

Myslím, že se nám daří naplňovat naše motto: