Očekávám Velikonoce

Tenhle týden jsem si prošla lekcí: Neměj žádná očekávání.

Nejde mi to. Když se člověk na něco těší, k něčemu směřuje a pak to nevyjde, je to jako by mu bylo pět a stál by dlouhou frontu na zmrzlinu, která těsně před ním dojde. Ta směsice pocitů od lítosti, zklamání, beznaděje, smutku až po vztek a pocit, že mu nikdo nerozumí...

To sedí. Teda kromě toho, že mi není pět.
Sebrala jsem posmrkané kapesníky a sedla k počítači. Zaujala mě myšlenka jedné neznámé autorky, která píše:

Když já přestanu očekávat a začnu se víc zaměřovat na svůj vlastní projev mé duše jasným nastavením hranic, všechna zrcadla se začnou měnit. A jsme zase u těch hranic. To sedí!

Trochu jsem si musela zarýsovat. :) Králík tady.