Tančím!!

 Celý život mám dojem, že neumím tančit - že necítím rytmus, nejsem ladná v pohybech, nejsem uvolněná... Tohle zaklínadlo se mi od malička opakovalo pořád dokola. Nepamatuju si, kde se vzalo, ale bylo se mnou neustále. Tanec pro mě byla Pandořina skříňka, ze které jsem měla obrovský strach.

A najednou to přišlo. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a řekla jsem si: Ty to ale potřebuješ!

Přichází mi další životní etapa. Rozloučila jsem se s dalším ze svých strašáků a přihlásila se na lekce tance. Něco uvnitř mě chtělo vyskočit radostí ven - chtělo se mi křičet, smát i brečet dojetím, když jsem odtančila svoji první sestavu. Velká věc! Jako byste přiložili poslední dílek puzzle.

Vyrazila na místo, které mám po Šumavě nejradši. Poskládat si, co se vlastně stalo...

Co tě nezabije, to tě posílí!