Odcházení

Svatbu jsem si vyzkoušela, teď ještě tu smuteční vazbu... řekla jsem si v duchu před dvěma týdny. Když přišel telefonát stylu „Ano, ovšem, jak si račte přát“, chvíli jsem mlčela. Nemohla jsem uvěřit. Přijala jsem výzvu doprovodit ženu, která tady byla více jak 90 let a měla ráda přírodu. Žádný smutný pohřeb s černými stuhami a rudými růžemi. Najednou se mi ulevilo. Připravila jsem rozloučení, jaké bych si přála i já. Vše z okolí, kde žila. Prý měla hodně ráda třezalku. Čím více indicií jsem dostávala, tím více jsem cítila zvláštní napojení.

„Až umřu, dejte mi tam džbán s obilím jako měl Masaryk.“ prý říkávala. Je mi ctí.

Šťastnou cestu!