pondělí 2. října 2017

Bílá strž

Na sobotu hlásili slunečno. A já přece nemůžu zůstat doma v posteli (přestože mám teplotu), když je hezky. Uděláme si lehkou procházku, nasajeme podzim, posbíráme pár hub u cesty a k večeru pojedeme domů - to mi přece nemůže nijak uškodit. Plán máme!

Asi ve čtvrtině cesty civíme všichni čtyři do mapy a domlouváme se, co dál. Cílem bude nejvyšší šumavský vodopád Bílá strž. Jdeme po cestě a holky si začínají stěžovat, že je bolí nožičky. „To nedáme,“ konstatuje Petr, „půjdeme zpátky a dáme něco kratšího.“ S klidem souhlasím, jen se mi nechce úplně stejnou cestou. Zahlídnu cestu vyjetou od dřevařů a navrhuju jít kousek po ní. Pak můžeme zbytek seběhnout.

Nacházíme první houby - jupíí. Turisticky neexponovaná cesta mě motivuje. Je tu krásně, nikde nikdo, všude houby. Vyjeté koleje od náklaďáku mizí a cesta se zužuje - pokračujeme po staré stezce, které z části zarůstá. Petr koukne na GPSku: „Hele, my k tomu vodopádu dojdeme, pojďte.“ Kochám se ještě tak půl hodiny, než začínáme přenášet Betku mezi hustými smrky, které jí jsou těsně nad hlavu (a pak že se les neobnovuje sám), přeskakujeme potok po kluzkých kamenech (to už jde Anežka s mokrou botou). Začínám chytat jistou nervozitu v totálně neprostupném terénu. 

„Podle mapy bysme za chvíli měli dorazit na skály, ty nějak obejdeme.“ hlásí Petr a běží sundat Anežku za mého mohutného řevu: „Péťo, ty voleeeeee, Anežka visí na skále!!“ Všechno je v pořádku, jdeme dál. Začínám cítit horečku, přece jen jsem si tu vycházku představovala poněkud víkendověji. :)

„Tak k vodopádu je to 200 metrů, vydržte.“ konejší nás Petr, zatímco Betka si trhá borůvky. „Bebouši, pojď, tady nejsme na borůvkách, jde nám o život, ty blázne!“ tuší Anežka vzniklou situaci.
Tak ano, Petr měl opět pravdu. K vodopádu to bylo opravdu 200 metrů, ale přes údolí. Celkem neprostupné údolí. Vyrážíme dolů - po prdeli. 

Když už v dálce zahlédneme oplocení kolem Bílé strže a za ním spořádaně vyhlížející turisty v čistých soupravách, přece jen v nás zažehne plamínek naděje, že někam dojdeme. A tak do toho dáme všechno - přelezáme polomy, bruslíme na slizkých kamenech, šplháme po skalách a prolézáme křovím.

A představte si, že až během téhle jízdy nikoho ani jednou nebolely nožičky. 
















2 komentáře:

  1. To byla dobrodružná výprava v lese.Moc krásné fotky.H

    OdpovědětVymazat
  2. Páni, úžasné fotky <3 majestátní příroda

    OdpovědětVymazat